RECENZE FILMU

Stínu neutečeš ani autem, ni rychlíkem nebo lodí. Nebo co chtěli tvůrci říci neustálými záběry na projíždějící vlaky, hlavní hrdinku (nebo její kamarádku) jedoucí automobilem kolem povodí Labe a přepravující se následně přes onu řeku na druhý břeh pomocí převoznického prámu. Možná ale jen potřebovali svůj příběh o velkém rodinném tajemství, v němž se skoro nic neděje, dostat na stopáž 102 minut.

Snad mají všechny ty „dopravní obrázky“ symbolizovat onu dalekou cestu, kterou museli před dávnými lety podstoupit Evženie (Jaroslava Adamová) a Řehoř (Pavel Landovský). Po šedesáti letech manželství má ale Evženie dost pocitů viny i černobílých flashbacků (resp. vzpomínek) a požádá svou vnučku Katku (Helena Dvořáková), která je právnička, aby svou babičku s dědečkem rozvedla.

Katka ovšem nezná obsah oněch tíživých flashbacků, a tak začne pátrat, co se vlastně v minulosti stalo, že s tím babča ani v důchodovém věku nedá pokoj. Že by o nějaká šokantní zjištění nemusela být nouze, napovídá lokace prarodičovského domu kamsi do oblasti bývalých Sudet a fakt, že jejich soused se jmenuje Heinrich. Všímavé publikum tedy briskně pochopí, že jde o neodsunutého Němce, který má s rodinou rozporuplné vztahy (babička i vnučka s ním vychází v pohodě, dědeček ne). Následují spoilery, které však nevyzradí „strašlivou pravdu“ o níž ve filmu jde a nic moc jiného, než její odkrytí, bohužel už snímek neposkytuje.

Babička nebo vnučka dlouho jen jezdí sem a tam (ze Sudet do Prahy a zpátky), Evženie zamyká šuplíky, Katka se je snaží odemknout, šmejdí na půdě a řeší svůj vztah s nějakým Irem, který chce, aby se teď hned odstěhovala za ním do Irska, nebo se s ní rozejde. A taky se snaží dědovi zorganizovat oslavu narozenin, na kterou nikdo nechce jít. Dědek se opíjí a nechce veteránské medaile za hrdinské činy ve 2. světové válce. Nakonec babička s pomstychtivým výrazem vnučce sdělí, že její dědeček (který celou dobu mluví parodicky česko-slovensko-jakože rusky, ale člověk si říká, že je to tím, jak je neustále bůhvíproč namol) vůbec není Čech Řehoř, ale Ukrajinec Hrihorij. Že se neseznámili na tancovačce, ale když jí chtěl podříznout, aby nepráskla, že krade slepice. A že nebyl hrdina, blíž měl spíše k válečnému zločinci.
Vnučka to nějak skousne, dědu si nezoškliví, ale má pocit, že ještě neví všechno, a tak pátrá dál. Pak se zase málo děje a hodně jezdí. Babička očividně nehodlá Katce nic říct a jen tak ji vodí za nos, což nedává žádný smysl, protože jí jde o brzký rozvod a tímto způsobem jej rozhodně nedocílí. Ne-děj rozetne nález starého rodného listu jakéhosi dítěte s ukrajinským jménem, které se muselo prarodičům kdysi narodit na Ukrajině. Co se s ním stalo?
Toho se však Katka nedopátrá, protože jí babička opět raději zalže. Divákovi ovšem své bezbarvé vzpomínky přehraje pravdivě, aby byl za dobu strávenou v kině odměněn alespoň odhalením. Nikdo se ale nedozví vůbec nic o tom, proč se Evženie chtěla s Řehořem rozvést, protože závěrečné prozrazení oba znali 60 let a s roky se na něm nic nezměnilo.

Celý film nevypadá úplně špatně (co se kamery týče), chyba ovšem musela být buď už ve scénáři, anebo v jeho následných (možných) úpravách, každopádně výsledek je dramaturgicky nedotažený a bolestně nudný. K tomu se přidala nejistá režie debutantky Lenky Kny (podílela se také na scénáři) a snad i její přílišný respekt k hercům „staré gardy“, kteří hrají úplně jiným způsobem než třeba střídmá Dvořáková, z bulvární komedie zas jako by vypadla Anna Polívková. A přitom je to právě obsazení, které film mohlo činit aspoň trochu lákavým. Tenhle záchranný kruh jde ale díky různorodosti hereckých projevů ke dnu ještě před potopením celé lodi.