GOLDIE FILM

O dílu Stanleyho Kubricka toho v goldies napíšeme ještě hodně. Začněme proto tím méně známým, ovšem zdaleka ne méně zdařilým kusem. Stezky slávy zaslouženě znamenaly start jeho kariéry coby velikána a dodnes se řadí mezi nejlepší protiválečné snímky. Rozhodně nic na nich nepřipomíná práci začátečníka. Antimilitaristické dílo popisující hrůzy války, ale i zlo, jakého je schopný lidský charakter, se přitom ostatním mistrovým filmům moc nepodobá.

Devadesátiminutový snímek rychle odsýpá a puntičkářský Stanley se v něm tentokrát nedopouští pro sebe typického, postupného a rozvolněného vypravování. Místo toho nám dopřává zajímavou myšlenkovou etudu: v první polovině vtáhne na bitevní pole, ve druhé zase přibližuje osudy jednotlivých vojáků o soudního líčení. Skladba tak připomíná obrácenou Olověnou vestu, kdy naopak budeme nejprve svědky příběhu jedinců, kteří mají válku teprve před sebou.
Jako vždy můžeme očekávat geniální práci s obrazem a spoustu působivých kamerových čachrů, kdy vidíme, že každá sekunda je pod důsledným drobnohledem dovedena k režisérově naprosté spokojenosti. Oceníme živou kameru na bojišti a v zákopech i statickou v neobvyklé kompozici během soudu. V obou případech Kubrick jen dokazuje, že vedení kameramana patří mezi jeho nejsilnější zbraně.

Nebyl by to ale Stanley Kubrick, aby nešokoval a mimoděk neurážel. V tomhle případě Francii, kde byl film zakázán už nedlouho po premiéře. Sledovaný příběh jistě nepatří mezi ty, jimiž by se jakákoli země chlubila. Po předem prohrané bitvě se totiž generál rozhodne, že z vojáků, kteří se proti rozkazu vydali k ústupu, musí velitelé namátkou vybrat exemplární případy k popravě. Mnoho přítomných se nad tím nepodiví.
Jediný, kdo poukazuje na nehumánní podstatu tohoto trestu, je plukovník Dax, jenž si vyžádá soudní líčení, během kterého se odsouzené vojáky ve jménu lidskosti pokusí zachránit. A protože sledujeme příběh podle skutečné události, není překvapením, že neúspěšně.

Kubrick na riskantním poli pouhých devadesáti minut dokáže naplno ždímat přirozené a spíš komorní emoce i z látky tak vybízející k zepičnění a patetickým poučkám. K tomu se ale neuchyluje. Příběh, krom bitvy samotné, zůstává na úrovni lidskosti a minimálně stejně urputně jako o zachování vznešených hodnot humanismu bojujeme skutečně o životy tří náhodných mužů. Ony velké myšlenky vyplývají ze situací, rozhodně ne naopak, že by tu situace byly jen jako "záminka k pointě".
V tohle ohledu by si možná zasloužil pohlavek jen epilog, který se zdá maličko zbytečný (opepřen jen tím, že ona zpěvačka je budoucí paní Kubricková). Jistě dojemná, nejspíš účinná, ale mírně laciná tečka, která sice zážitek nekazí, ale sama o sobě se zdá trochu přetažená (i když chápu, že její pointou má být zobrazení izolovanosti Daxe od svých mužů, kvůli níž nemá oddech ani ve chvílích, kdy oni ano).

Herecká legenda svojí doby, Kirk Douglas, je ten správný chlap na tom správném místě a Daxovy hodnoty a boj za pravdu mu plně věříme. George Macready coby inteligentní a chladný generál Mireau s jizvou přes půlku tváře možná chvílemi působí spíše jako záporák z nějakého akčňáku osmdesátých let, ale propůjčuje nebezpečí tvář, díky které "zlo" není jen abstraktním a vzdáleným problémem, ale přítomnou a konkrétní výzvou.
Antihrdina podobného ražení se jeví jako docela odvážný Kubrickův počin, jenž se mu mohl krutě vymstít. Nakonec ale právě záporácký generál, vlastně zdaleka ne plochý a veskrze "zlý", působí jako jedno ze zajímavých "zpestření" oproti jiným protiválečným agitkám. Zdá se mi vůbec zajímavé, jak Kubrick využívá klišé absolutního duelu dobra a zla, ztělesněného dvěma muži opačného názoru, aby nám nakonec došlo, že zlo nepředstavuje ani jeden z nich. Představují jen opačné ideje. Jediným "zlým" tak zůstává generál George Broulard (Adolphe Menjou), sedící za rokokovým stolem a odškrtávajícím si ze seznamu úkolů.

A právě to je poselstvím Stezek slávy. Kubrick nejenže velebí humanisty, ale ani se nevysmívá těm, co bojovali (nebo si mysleli, že bojují) za vznešené ideály. Varuje hlavně před mašinerií, jež tyto lidi vehnala do války, a veškeré ideály a názory proměnila v nicotná pozlátka marně obalující všechny ty nesmysly, co se během válčení dějí. To je úžasná myšlenka, hodně válečných filmů ji mít chce, ale nejde jim to.
Kubrick se Stezkami slávy naplno ponořil mezi režisérská esa, kde se bez zaváhání udržel všemi svými následujícími filmy. Lehkost a samozřejmost, kterou to dokázal, je neuvěřitelná. Hluboce lidské a zdravě sebevědomé dílo se dodnes po právu řadí do různých žebříčků nejlepších protiválečných filmů, a přestože mezi Stanleyho na válku zaměřenými filmy na veřejnost proniká častěji Olověná vesta, Stezky slávy si rozhodně zaslouží pozornost neméně.