RECENZE FILMU

Každé umění z principu staví na ideálu mládí. Zobrazení věkem sešlých lidí proto má svá úskalí a různá pravidla. Většinou dochází k idealizování, zjednodušování. Není to jen záležitost kinematografie a rozhodně se netýká jen naší doby - z učebnic dějepisu si jistě pamatujete fotografie starořeckých soch vousatých filosofů s těly třicetiletých atletů. Společnost zkrátka stáří neumí a nikdy neuměla čelit, bojí se ho. Jak se s tím vypořádal jeden z hned několika filmů poslední doby založený právě na tom, že jeho hrdinové jsou staří a nejspíš brzy zemřou?

Val (Al Pacino) byl po téměř třiceti letech propuštěn z vězení. Nikoho už nemá - jen Doca (Christopher Walken), dávného kumpána, jenž mohl zůstat díky jeho mlčení na svobodě. Bohužel byl rovněž zaúkolován Vala ihned po propuštění zabít, za což dostane od mafiánského bosse, který má s oběma nevyřízené účty, odpustku.
Doc se proto rozhodne svému kamarádovi uspořádat poslední pěkný den. Zaplatí mu dobré jídlo, krásnou prostitutku, vysvobodí z domova důchodců dalšího kámoše (Alan Arkin)... zkrátka se mu pokusí čas do posledního svítání zpříjemnit, jak jen dokáže.
Val Docův plán po chvíli odhalí. Rozhodne se mu nebránit, protože by to v tváří v tvář bossovi stejně nemělo smysl, a využívá naplno každé minuty k tomu, aby si s kámošem naposledy zařádili ve velkém. Kradení aut, léků na erekci, balení nepřiměřeně mladých holek v baru, rozbíjení mafiánských doupat... prostě jako za mlada.

První polovina filmu pro mě byla doslova nesnesitelná. Pacino působil jako nějaký kdysi slavný herec po mrtvici (asi jako De Niro v třetích Fockerových) a vtipy o jeho erekci mi přišli vážně za hranou snesitelnosti. Walken vypadal stejně jako jeho postava - velmi unaveně a nešťastně z toho, že tu musí být a plnit povinnosti. Nikdo další tu nevystupoval (Arkin má spíš delší cameo), aby odvedl pozornost. Z této paralýzy se film bohužel úplně nedostane, naštěstí však alespoň trochu vynoří.
Ve druhé půlce nastupuje ještě silněji prvek nostalgie. Skutečně každá postava tráví veškerý čas tím, že do kolečka vzpomíná na minulost, jak to bylo dřív všechno lepší.
Jindy bych na to asi zásadně nadával, oproti unylému rozjezdu, v němž děj čtyřicet minut stojí na místě bez posunu nebo gradace, se však zároveň rozjíždí alespoň náznak "nějakého" posunu "někam". Postavy konečně začnou "něco" dělat, jejich činy začínají mít alespoň nějaké důsledky.

Film zápasí s tím, čím jsem recenzi otevíral. Jak se postavit ke stáří? Bohužel se nevydává dál než třeba Expendables, takže platí, že všichni sice neustále a velmi otravně upozorňují na svůj pokročilý věk, nakonec ale dokáží bez problému usexovat dvě prostitutky najedou a jezdit dvousetkilometrovou rychlostí, když na to přijde.
Nedaří se zakrýt, že film je sice o starých, ale rozhodně je určen mladým, takže Pacino a Walken možná vypadají velmi opotřebovaně, nakonec se ale projevují jako každý jiný akční hrdina.
Potvrzuje se, že sice vnímáme oldschoolovost jako něco cool, musí být ale prováděna s mladickým elánem a bez všech těch nepříjemností, jež stáří provázejí. Snažíme se stáří eliminovat na překážku, která je jen psychologická, ale jakmile si řekneme, že na něm nezáleží, můžeme jej prakticky ignorovat. Jde samozřejmě o lež, které chceme věřit.

Zde se sice postavy rády tváří, že tomu tak není (Walken vyloupí lékárnu, aby se dostal ke svým práškům na vysoký tlak), v důsledku ale to vše působí jako nastavené humorné skeče bez skutečných následků.
Je to opravdu špatně? Možná si říkáte, že u akčního filmu se do hloubky zacházet nemusí. U Expendables bych souhlasil, Jako za starejch časů ale není podobně stavěný flák. Sedmdesát z devadesáti minut čistého času sledujeme dva staré herce, jak si povídají o ztraceném mládí. Potom rozhodně nelze omluvit, že se u toho nedostanou za suchou povrchnost. Není zde žádná atrakce, jež by odváděla pozornost a ospravedlňovala absenci hloubky - naopak jsme neustále vedeni k tomu, abychom děj vnímali jako nějakou dekonstrukci, jíž rozhodně není. Některé filmy tedy určitě mají na povrchnost právo, ale ne tento.
Fisher Stevens především hraje, režii vyzkouší jednou za uherský rok. Debutující scenárista Noah Haidle vypadá podle fotek sotva na třicet. Takže asi není divu, že když nakousli problém, se kterým se kinematografie a umění obecně potýká už dlouho, tak se jim to moc nepovedlo. Rozhodně jim nevytýkám, že to nerozlouskli zrovna oni - rozhodně ale měli právě proto koncipovat svůj film jinak než jako přehlídku vrásek.