GOLDIE FILM

I naši nejvýchodnější slovanští bratři mají ke goldies co dodat. Přestože se jim v dobách minulých asi netočilo zrovna nejsnadněji. Andrej Tarkovskij ale nebyl jen tak někdo a dokázal tvořit výjimečné filmy i za ještě o něco výjimečněji nepříznivých okolností. Těžce vydřeným kusem byl pro něj dozajista Stalker, kterému osud naházel pod nohy tolik klacků, že by snad ani nemohl vzniknou špatný snímek.

Přestože polovina materiálu byla zničena a Tarkovskij musel začínat doslova od nuly, přestože docházely finance, přestože neměl na natáčení dostatek času. Přesto všechno vytvořil jedinečné a náročné filmové dílo, které budí obdiv dodnes.
Ne ale u všech diváků. Filozofická cesta za poznáním sebe sama totiž představuje dost tvrdý oříšek. Symbolika na každém kroku. Dlouhé, na první pohled prázdné záběry - člověk má chvílemi pocit, že by si měl dát radši něco jednoduššího na rozehřátí - třeba Bergmana, Tarra, nebo obdobně svižné režiséry. Dívat se na Stalkera chce skutečně mnoho "trpělivosti", protože se rozhodně nebudete bavit a rozhodně vám to nebude rychle odsýpat. (Alespoň ne během prvního zhlédnutí.) Některé snímky totiž neslouží k zábavě a ukrácení dlouhého času, ale k zážitku v té nejčistší formě. Zážitku, který se nedá s ničím jiným srovnat. A to je Stalker.

Příběh vypráví o tajemné Zóně, která kdesi v Rusku obklopuje ukrytou komnatu skrývající úlomek meteoritu, jenž zde zpustošil krajinu a vyhubil obyvatelstvo. Na této komnatě je zajímavé, že vám, prý, splní vaše nejvroucnější přání. Pro Profesora a Spisovatele až moc lákavá nabídka... Jeden z nich chce uznání, druhý být géniem. A jestli existuje snadnější způsob než tvrdá dřina a odříkání? Sem s ním! Najmou si Stalkera, jakéhosi samozvaného hlídače Zóny, který má za primární cíl dopravit naši skupinu tam a zpět bez úhony. Jak ale varuje, Zóna není jen zamořená skládka - je to myslící bytost, ve které se odráží její i vaše vlastnosti. A co najdete, se vám nemusí líbit.
Pokud ale očekáváte akční a tajemné sci-fi plné paranormálních úkazů a akce, budete velmi, velmi, ale opravdu velmi zklamaní. Už jméno režiséra napovídá mnohé a znalému divákovi se vybaví jak Solaris, tak třeba i pozdější Nostalgie. Stalker by však mohl námětem a pro mladší diváky existencí počítačové hry evokovat, že tentokrát půjde o něco jiného - chyba.

Hrdiny ve skutečnosti (dokončení věty by se dalo považovat za spoiler) nic reálného neohrozí. Od začátku do konce se s ničím opravdu zvláštním nesetkají. Jejich strach a jejich úcta k Zóně se zakládá jen na jejich víře, která ostatně víc a víc kolísá.
Tady se můžeme pustit do výkladů. Stalker symbolizuje duchovního vůdce, který udává pokyny, ale neposkytuje důkazy. Profesor vědu, vyžadující logiku a fakta. A Spisovatel zase humanistu, jenž jaksi komplexně uvažuje nad Zónou a jejím významem na jedince. Je to právě střet víry a logiky, co naplňuje asi největší část filmu, ale nalezneme tu i výklady dobra a zla, lidské jedinečnosti, ale i svázanosti. Nabízí se toho skutečně mnoho a uvažovat o významech Stalkera by se protáhlo na hodně dlouhou a nesmyslnou debatu. Každý by si ho měl totiž utříbit a analyzovat podle vlastního uvážení, ne se snažit vykládat, co který záběr "doopravdy" znamená.
Přestože nakonec je nám podán vcelku jasný důkaz o existenci či neexistenci Zóny, zdá se to být jen jedinou tečkou za jednou z mnoha neukončených vět. Zodpovězení otázky o existenci či neexistenci moci zóny ve skutečnosti nepřináší víc užitku než odkrytí významu slova "Rosebud" na konci Občana Kanea.

Stylu filmu jsou přizpůsobeny i herecké výkony a profilování postav jako takové. Nemůžeme se divit, že nevzdělaný tulák tu dokáže argumentovat proti vysokoškolskému profesorovi. Spíše než reální lidé jsou totiž hrdinové souborem myšlenek a názorů. Divím se, kolika lidem něco takového (nesmyslně) vadí.
Největší chvály si ale Tarkovskij zaslouží za práci s obrazem. I dlouhé záběry, které bychom logicky vzato mohli odsoudit jako nicneříkající, samoúčelné a "nudné", dokáží svojí surrealistickou atmosférou upoutat pozornost a režisér je "prodává" na výbornou. Navíc sami o sobě vyprávějí příběh. A to nejen díky pověstnému vizuálnímu cítění, které k nám po celou dobu promlouvá, ale i díky tomu, že niť tajemna a důležitosti každé vteřiny nejenže se nepřetrhne, ale navíc je neustále obdivuhodně silná. Gradace Stalkera je zkrátka úchvatná.

Stalker není jednoduchý kousek, rozhodně nesedne velké většině diváků. Už jen proto, že by šlo dost dobře říct, že z pohledu většiny se jen Skupina A přesouvá z bodu B do C, pořád se něčeho bojí, ačkoliv se vlastně nic nestane. Divákovi hollywoodských velkofilmů, založených na akci a dějových zvratech, nemá Stalker skutečně mnoho co nabídnout. Naopak ti, co si libují ve filosofické rovině příběhů, dialozích a duchovním rozměru, ti budou nadšeni. Vzhledem k silnému nepoměru těchto skupin nemá smysl tvrdit, že Tarkovského klasika patří mezi filmy, co "musí vidět každý". Rozhodně se ale jedná o velmi zajímavý zážitek, který jen těžko hledá srovnání.