INFORMACE O FILMU

Podobně jako v případě snímku Solaris (1972) využívá Tarkovskij sci-fi žánru. Děj filmu Stalker se odehrává v blízké budoucnosti a pojednává o zakázané, přísně střežené zóně, jež je po nárazu meteoritu ovládána tajemnými silami. Stalker (Alexandr Kajdanovskij), který tam vedl už několik expedicí, doprovází k tajemnému místu dvojici - profesora (Nikolaj Griňko) a spisovatele (Anatolij Solonicyn). Jejich pouť zdevastovanou průmyslovou krajinou se stává cestou do vlastního podvědomí...

Mysticky tajemně působivému filmu dominují motivy duchovní vyprahlosti a reflexe o nutnosti pokory a sebepoznání. K jednomu z nejúchvatnějších děl ruské kinematografie napsali scénář Arkadij a Boris Strugačtí podle vlastní povídky Piknik u cesty, Tarkovskij s nimi však spolupracoval a jejich původní scenáristický projekt „minimalizoval": s povídkou Piknik u cesty má podle Tarkovského slov film společné snad jenom jméno Stalker: „Mluvím tu o tom, že nikdo a nic nemůže pomoci člověku než člověk sám. Mimo nás není žádné síly, která by nám usnadnila existenci. Člověk sám utváří jak sebe, tak svou budoucnost... Nejvíce sympatizuji se Stalkerem. Připomíná mi Dona Quijota a jeho drama je dramatem rytíře smutné postavy. Je přežitkem, je to mamut. Je zmítán city, jaké se kultivovaly před sto lety. Je ztělesněním antipragmatismu. Odsud Spisovatelova averze vůči němu - chápe ho, ale zakouší vedle něho komplex méněcennosti... Spisovatel je mi rovněž blízký, ale Stalker je hlubší a vnitřně bohatší... Finální scéna? Děvčátko s telekinetickými schopnostmi? To je prosté. Mluví se tu o příští generaci, vyslovujeme svou zvláštní víru v ní. Je mladší než my, rychleji se vyvíjela a jsou jí -výhradně jí vlastní určité schopnosti".

ŠTÁB

OBSAZENÍ