RECENZE FILMU

Umění. Co to slovo vlastně znamená. Má to být něco krásného, harmonického a povznášejícího? Popřípadě to musí obsahovat velkou myšlenku? Pro většinu z nás asi ano, ale již od pradávna se objevují ti, kteří umění hledají v nehezkých věcech. Jistě je tomu tak dobře, protože jakékoliv poznání je důležité. A tam, kde začal Markýz de Sade, se momentálně snaží pokračovat diskutované hororové drama "Srbský film", jež je dost možná tím nejsadističtějším, co jsme za nějakou dobu měli šanci zhlédnout. Pro mnoho diváků, kteří by se k němu snad někdy dostali, to bude rovnou ten nejsadističtější film, co doposud viděli.

Příběh o bývalém pornoherci (který je nějakým způsobem lepší než všichni ostatní), jenž kývne na až moc lákavou nabídku, jen aby zjistil, že hodně peněz hodně stojí, se nás snaží každou svou vteřinou přesvědčit, že to, čeho jsme svědky, není samoúčelné násilí a sex, ale hlubokomyslná nekompromisní sonda "do něčeho". To, že tvůrci překročili hranici, by bylo zjevné jen po mírném nástinu těch "šťavnatějších" scén. Je jasné, že jde o záměr. Co za tím záměrem ale stojí, to už je věc dohadů. Kde začíná a kde končí samoúčelnost? Pokud ji vnímáme jako nadbytek něčeho, co by v daném snímku být nemuselo, aby vyzněl úplně stejně, pak v Srbském filmu není samoúčelné vůbec nic. Alespoň ne z toho, co je předmětem sporů. Veškerá jeho síla a zajímavost tkví právě v onom násilí. Pokud tedy jsme schopni akceptovat, že kvalitní film lze vyprávět skrze ultranásilí, po kterém byste si Hostel pouštěli jako večerníček, máte zřejmě napůl vyhráno.

Já vidím problém někde úplně jinde. Pokud někdo tak otevřeně nedělá kompromisy v jedné ze složek snímku, měl by dbát stejně důkladně i na ty ostatní. Krom těch brutálních scén, jež se vám snaží do mozku vyvrtat díru, tu totiž nic moc není. Jsou tu myšlenky a je tu děj, ale oboje je odhadnutelné a plné klišé. Postavy reagují přehnaně (a nemluvím jen o těch nadopovaných) a rozhodně nemáme pocit, že by se kterákoli z ukázaných situací mohla stát. (I když pravděpodobně nemá jít o satiru, ironii ani cynismus.) "Padouch" očividně jen odříkává text, krev je viditelně umělá a různé ztopořené věci zrovna tak. Pokud by ve snímku nebylo tolik brutálních scén a zbylý čas by musel vyplnit příběh (a nedejbože dialogy), celé by se to rozsypalo jako domeček z karet. Jakmile spolu totiž dvě postavy o něčem mluví, jsou oblečené a střízlivé, bývá to docela žalostné. Filmaři se očividně spoléhají na to, že divák se při sekání mačetou tak lekne, že děj vůbec nevnímá (něco ve stylu Eda Wooda). Navíc tyto explicitní a tak propagované scény jsou až v druhé polovině filmu.

Čímž se opět dostáváme k té samoúčelnosti. Pokud ji totiž vnímáme jako situaci, kdy na něčem šokujícím a "odvážném" stojí jinak prázdný film, je naše novinka naopak samoúčelná maximálně. A neustálé "padouchovy" patetické řeči (které by musely přijít trapné i záporákovi z klasické bondovky) o umění a jeho významu, jimiž se nám tvůrci snaží vnuknout, že za vším je nějaký vyšší záměr, fungují jen asi prvních deset minut. Vše dokonale vypluje na povrch ve chvíli, kdy má nakonec přijít nějaká chytrá pointa či rozuzlení, které by celé té "jízdě" daly směr nebo důstojné vyústění. V tu chvíli se uchýlí hrdina se svojí rodinou k naprostému a nevysvětlitelnému klišé, které fungovalo naposledy tak v Sophiině volbě. (Hrdinovy motivy relativně chápu, jeho ženy rozhodně ne - neprožila to samé jako hrdina a pochybuji, že o tom ví.)

Když se vrátím k počáteční otázce "co je to umění," musím dojít k závěru: "Cokoli, o čem někdo jako o umění smýšlí." Ono totiž jiné a vznešenější vysvětlení není. Nemůžeme udělat seznam kritérií, které má dílo splnit. Nemůžeme říct, jestli se tam hodí víc mainstreamový letní trhák, nebo srbský horor o pornoherci, kterého nadopují býčí viagrou a mluví přitom o uměleckosti toho všeho. Můžeme se leda tak dohadovat o tom, jestli nám toto konkrétní umělecké dílo něco dalo, jestli bylo něčím zásadní a jestli bylo nezbytně nutné. A to si nejsem zrovna jistý. Je asi dobře, že podobné kousky vznikají, někdo ty hranice posouvat musí, navíc dostanou se k nim jen ti, kdo o ně mají opravdový zájem. Já mám ale prostě pocit, že se tu tak trochu zapomnělo na to, že ono "posouvání hranic" nezaručuje dobrý divácký zážitek. Pár nechutných scén - no co, po půl hodině už jsem se cpal tlačenkou. Jsou filmy (i v rámci žánru a cíle), ve kterých nikdo nikomu hlavu během soulože neusekne, ale v člověku zanechají silnější dojem.

PS: Existují sadističtější filmy. A to mnohem. Ty se ale málokdy berou tak vážně a málokdy se tváří, že mají něco sdělovat. Právě to dělá Srbský film pro mnohé tak silným.