K jihokorejské tvorbě se rád vracím z jednoho prostého důvodu, dokáží totiž pracovat s pocity daleko šetrněji a lépe, než kteříkoli filmaři od jinud. Ale to se Ha Yuovi právě nějak moc nezdařilo. Dirty carneval, na oko seriózně se tvářící gangsterka, je sice řemeslně solidně odvedeným kusem práce a herecky ne úplně nezvládnutá, ale sžití s postavami tak nějak neexistuje. Nicméně je fajn, že Yu nepozoruje svou postavu pouze skrz prsty a hlavní hrdina není schématicky hozen do pytle padouch nebo hrdina (ačkoli jsou stejně jedna rodina:) Jenže k čemu takové plus, když na trýzeň postavy musí režisér pozorňovat až příliš křičivým dojmem. Romantická linie mě oslovila daleko víc, než paralelka o přátelství, zradě a pomstě. Yu není takovým příběhovým perfekcionistou jako třeba Scorsese a i když to srovnání není úplně na místě, protože Dirty carneval se ubírá trochu jiným směrem, tak ta genialita mistra gangsterek tu chybí. Yuovi sice nedělá potíže si ušpinit ruce, ale když už to dělá, není to příliš realistické a bije to do očí (hlavní hrdina praví svému příteli, filmovému režisérovi:"Natoč film o pravých gangsterech," ale sám to nedělá). Co opravdu bylo do očí, byly části, ve kterých došlo k násilným konfrontacím. Ano, je fajn koukat na Jeta Li, kterak vypráší kožich dvaceti ekvilibrisrům s katanami, ale ve filmu, kde by se měla odrážet realita a fikce se potlačovat co nejvíce, by měla být rána basebalovou pálkou rána basebalovou pálkou. Když jich hlavní hrdina dostane asi dvacet, pětkrát ho bodnou a on pořád rude protivníky hlava nehlava, tak bude asi něco špatně. Škoda, tak jsem se těšil. Nicméně ... Once upon a time in high school šanci dostaane, nebouj Yu.