GOLDIE FILM

Po delší době se v sekci goldies opět ponoříme do světa surrealistických filmů. Tuzemského diváka může těšit, že v tomto žánru – na rozdíl třeba od sci-fi či hororů – má naše kinematografie opravdovou světovou ikonu. Tímto velikánem je Jan Švankmajer. Dosud natáčející režisér sice vystudoval loutkářství, ale už od počátku šedesátých let se věnoval filmové režii. Nejprve proslul krátkometrážními, převážně animovanými filmy, nicméně od konce osmdesátých let začal točit celovečerní hrané snímky a v poslední době už ani jiné netočí.

Surrealismus ve filmu a můj pohled na něj už jsem představil v goldie věnované Mazací hlavě, nyní se tedy můžeme vyhnout obecnému žánrovému úvodu a přejít k samotnému filmu. Spiklenci slasti jsou Švankmajerovým třetím celovečerním filmem a jsou svým způsobem přelomovým.
Zatímco ve svých prvních dvou dlouhometrážních snímcích (Něco z Alenky, 1988; Lekce Faust, 1993) vycházel především ze své animované tvorby a můžeme dokonce říct, že „jen“ přenášel už vyzkoušené postupy a techniky na větší formát, tak ve Spiklencích slasti se pustil na méně probádanou půdu.
Podíl animované složky ve filmu je značně zmenšen, otěže tedy převzali herci a rekvizity. Zejména rekvizity zde hrají opravdu velkou roli a sám režisér spolu s manželkou si na nich dali velice záležet. Z úcty k případným čtenářům, kteří film ještě neviděli, se však raději zdržím bližších popisů, jež by stejně nedokázaly vystihnout jejich imaginativní hravost.

Herecká sestava je zde ovšem také velmi dobrá, což u Švankmajera rozhodně nebývalo zvykem. Ačkoli i v minulosti pracoval s poměrně velkými hereckými jmény (František Filipovský, Petr Čepek), vždy se jednalo převážně o „one man show“. Ve Spiklencích slasti a následujících dílech se už ovšem objevují známé tváře ve větším množství.
Divák ovšem nemůže očekávat oscarové výkony. Stejně jako v Mazací hlavě působili herci dojmem, že jsou neustále v transu. Zde Jiří Lábus a spol. dávají vyniknout svým deviantnějším já, což jim jde až podezřele dobře…
Základní premisa děje je poměrně jednoduchá: po celou stopáž sledujeme skupinu lidí s neobvyklými, extravagantními úchylkami – od jejich příprav přes samotný akt včetně vyvrcholení až po závěrečné rozuzlení. Sám tvůrce svůj snímek označil za první erotický film, kde se nesouloží, což může po předešlém popisu působit lehce paradoxně, ale znovu bych si nedovolil více prozradit. Pokud bych měl snímek po dějové stránce někam zasadit, tak bych ho zvráceným způsobem přirovnal k podobně střípkovitě vystavěné Lásce nebeské.

V úvodu jsem označil tento film za přelomový v kariéře Jana Švankmajera. Nejde pouze o použitou techniku, angažované herce či absenci řeči (neboť zde se jedná o poslední Švankmajerův film bez klasických dialogů). To, co mě zde velmi baví, je neobvyklé využívání „švankmajerských trademarků“ – detailní záběry, mlaskavé zvuky, rychlý střih. Zatímco ve starších filmech si je postupně osvojoval a využíval jich, v novějších je na můj vkus dává až moc na odiv, aby každý věděl, že jde o jeho dílo. Ve Spiklencích slasti se sice vyskytují, ale v naprosto odlišném světle. V jiných Švankmajerových filmech mohou působit rušivě a jako planá exhibice, zde však děj rozvíjejí a my máme pocit, že i tímto stylem nezatížený režisér by je využil.

Není bez zajímavosti, že tento film útočí i na jeden obvykle v kinematografii opomíjený smysl – hmat. Už z podstaty námětu vyplývá, že děj bude hodně o dotyku. V tomto případě má ovšem divák mnohdy pocit, že spoustu hmatových počitků, jež postavy podstupují, téměř sám fyzicky cítí – zejména v pasážích s Pavlem Novým, jenž si mimochodem ve Spiklencích slasti začal budovat postavení Švankmajerova dvorního herce.
Co však je pro tohoto tvůrce typické a co z tohoto díla dělá víc než jen film pro podivíny, je velká nadsázka, s kterou snímek nepůsobí jako do sebe zahleděná, namyšlená, o šokování se snažící avantgarda, ale jako rozverná absurdní komedie, jež dokáže stejně tak zaujmout jako vykouzlit úsměv na rtech.