RECENZE FILMU

Jak se u komiksových adaptací pomalu stává zvykem, přichází i u Spider-Mana díl druhý. Tentokrát už je Peter Spider-Manem od začátku, takže nasedáme přímo do rozjetého vlaku. Peter se snaží zkombinovat svůj život s životem maskovaného hrdiny, ale jaksi mu na to nestačí síly a především jeho čas.

Do toho všeho ještě přijde o práci v pizzerii a do novin se mu už fotit taky nechce, protože šéfredaktor proti němu poštval téměř celé město. Ve škole mu to taky zrovna nevychází a tetička nedokáže splácet hypotéku. A aby toho všeho nebylo dost, chystá se Mary Jane vdát za kosmonauta, který je mimo jiné syn jeho šéfredaktora. Všechny tyto problémy se na Peterovi začnou projevovat, ale ještě více to pociťuje jeho maskované alter-ego, protože pomalu začíná ztrácet schopnosti.

A jsme tam, kde je zakopán pes. Je sice fajn, že Sam Raimi si opět začíná pohrávat s psychologií postav, ale co je moc, to je moc. Nemám nic proti tomu, že se Peter sám dobrovolně rozhodne, že už Spider-Manem být nechce a že se mu jeho civilní život začne pomalu vracet do starých kolejí, ale do filmu se díky tomu dostala i spousta laciného amerikanismu. Nejvíce se to projevuje ve scéně, kdy rozmlouvá se svým mrtvým strýčkem o tom, že nedokáže plnit jeho sny a žít jeho život. To samé se odehrává při rozhovoru s tetou, kdy mu teta vypráví, že každý z nás potřebuje svého hrdinu, který nám ukáže, jak máme správně žít, a že v každém z nás hrdina je. Naprosté absurdno přijde o několik scén dál, kdy už Peter opět bude Spider-Manem, ale teď nebudu ještě předbíhat.

Ale abych psychologickou rovinu jen neshazoval, musím se zmínit o konfliktu mezi Petrem a jeho nejlepším kamarádem Harrym Osbournem. Jejich vztah se dostává přímo do patové situace, protože Harry nesnáší svého největšího kamaráda za to, že mu nechce říct, kdo že je ten Spider-Man. Další pozitiva přijdou ve vztahu s Mary Jane, která to Peterovi dává pořádně sežrat a stále ho usilovným psychologickým nátlakem nutí vyjádřit své city. A když už se Peter rozhoupe, nechá ho opět dusit ve vlastní šťávě.

Akčních prvků není ve filmu mnoho, ale jsou poctivě vyvážené, takže to ani nějak nepostřehnete. Pokud se to vlastně shrne, kromě několikaminutového souboje s Dr. Octopusem ve filmu není žádná jiná pořádná akční scéna. Tedy pokud nepočítám tu, kde Peter, tentokrát jako Peter, zachraňuje z hořícího domu malou holčičku a bez pavoučích schopností to jde zatraceně těžko.

Ale vraťme se zpět k oné psychologické rovině. Po akční honičce přijde jedna z nejtrapnějších scén filmu. Spider-Man bez horní části masky zastavil na poslední chvíli neuvěřitelnou rychlostí řítící se vlak a nyní ho naprosto vyčerpaného vtahují ruce lidí dovnitř a šetrně ho pokládají na podlahu. Přiběhnou dva hošíci s kuklou spidermanovského kostýmu a křičí: „Tohle jsme našli, ale nikomu to neřekneme.“ V tom do vlaku vtrne Dr. Octopus se slovy: „Je můj.“ A následuje opět klasická americká scéna, kdy se před Spider-Mana staví jeden Američan za druhým se slovy: „Jen přes mou mrtvolu." Budiž dáno Dr. Octopusovi k dobru, že ho takovéhle kecy nezastaví.

Neříkám, že pokračování je hrozné, jak to bývá zvykem (obzvlášť u komiksových adaptací), dokonce je po některých stránkách lepší, alespoň co se týká humoru (scéna, ve které jede Spider-Man ze střechy domu výtahem, protože ho schopnosti opustily zrovna v tu nejnevhodnější dobu, je přímo úžasná až sebeparodující), ale co se týká protlačení patriotismu, je dvojka rozhodně horší. Když jsem před chvílí psal o humoru, tak rozhodně nesmím zapomenout na pana šéfredaktora. Ten ve svých scénách přímo exceluje. Hází hláškami na všechny strany a jeho „skrbličství“ je přímo úžasné.

Spider-Mana 2 byste přes všechny mé výtky měli navštívit, protože tržby druhého dílu nám jednoznačně naznačují nevyhnutelné, a to jest trojka. A nevidět dvojku a jít na trojku - to přeci nejde. A kdo ví, třeba Spider-Man dopadne lépe než jeho hrdinný předchůdce Batman, kde se série stále jen zhoršovala.