RECENZE FILMU

Jelikož Pedro Almodóvar patří k mým oblíbeným evropským režisérům, tento film byl pro mě jeden z nejočekávanějších titulů letošního roku. Neodpustím si srovnávání s jeho předchozími tituly, protože tento je v mnoha ohledech trošku jiný. Už například tím, že se v tomto filmu nevyskytují téměř žádné ženy, jak je zvykem u jeho filmů. I když předposlední film Mluv s ní už pojednával

taktéž spíše o mužích… Mimochodem Mluv s ní mi přišel naprosto strhující, co se týká popisování psychiky a hraní si s city svých aktérů, a nebyl podle mě překonán žádným jeho dalším dílem.

Ale vraťme se k Špatné výchově. Film je jakousi autobiografií Pedra Almodóvara samotného, proto mi tato samotná věc přišla na něm velmi přitažlivá. Vypráví příběh chlapce Ignacia, který vyrostl v katolickém internátě ve Španělsku. Naráží na tehdejší problémy v církevních internátech, homosexualitu a vůbec vše o čem se často mluvívá v případě této instituce. Ignacio byl pravidelně zneužíván knězem, proto ten název Špatná výchova. Později internát opustil, ale vrátil se zpět kvůli chlapci, do kterého se tu zamiloval. Samotný film však začíná o 16 let později. Ignacio přichází za svou dětskou láskou, Enriquem, který je úspěšný režisér a žádá ho o práci herce. Jen tak mimochodem mu podává povídku, kterou napsal. Ta vypráví o jejich dětství, vyrůstání v internátě a plynule přechází ve fiktivní budoucnost, kdy se oba setkají.

Celým filmem se proplétá ona fikce s realitou, občas má člověk co dělat, aby se v tom neztratil, avšak film je koncipován tak, aby se tak nestalo. Takže po zhlédnutí tohoto filmu nebudete mít pocit jako u Lynchova Mullholand Drive, nebojte. Ale přece jen se dočkáme překvapujícího závěru, tak jako např. ve filmu Vše o mé matce. Oproti předchozím Almodóvarovým filmům má Špatná výchova propracovanější děj, je spíše vypravěčská a popisuje delší období (dětství x přítomnost). Tudíž se tak krásně nevyžívá v krátkých okamžicích, jako třeba tomu bylo ve Vše o mé matce nebo i v Mluv s ní. Bohužel mi nepřišel ani tak citově něžně dojemný jako tyto dva, ale to asi bude způsobeno mým handicapem, že jsem to nudné hetero… Almodovár se také nezalekl otázky zobrazování homosexuálního sexu, takže film je jím „okořeněn“ vlastně od raného dětství po současnost. Mnoha lidem to přišlo dosti nechutné (např. vzájemné ukájení rukou obou malých chlapců v kině), v tom jsem já osobně neměla žádné problémy…

Člověk by mohl po tomto popisu nabírat dojmu, že se jedná o další film, který popisuje zkorumpovanost a nepravost církve, ale není tomu tak. Onen kněz vlastně v závěru filmu vychází jako naopak sám tak trochu zneužit. Nikterak ho nelíčí ve špatném světle. Co ovšem stojí za další odstavec, je herecký výkon představitele dvojrole Ignacio / Juan Gaela Garcii Bernala. Naprosto bravurně se s touto rolí ztotožnil a i jako transsexuál byl opravdu sexy. Ale samozřejmě nesmím zapomenout na představitele role Enriqua, který se ukázal i v Almodóvarově předchozím filmu.

No co k závěru dodat? Snad jen že se naplnila slova režiséra v závěru filmu, kdy uvedl na přesnou míru, jak všichni aktéři dopadli v budoucnosti: Pedro Almodóvar točí filmy se stejnou vášní, jako tomu bylo vždy. (I když mně osobně připadalo, že té vášně bylo teď o trochu méně - ale může to být jen můj dojem.) Každopádně tento film patří k těm nejlepším kouskům, které můžete v nejbližších dnech v kině navštívit a já jej nemůžu než doporučit. Za ty peníze, které dáte za kino, budete mít opravdu zajímavou a celkově velmi poučnou podívanou, která vám ukazuje zmíněné problémy v trošku odlišném světle, než tomu doposud tak bývalo. Film se opravdu nesnaží soudit a už vůbec odsuzovat.