GOLDIE FILM

Dnes, 9. prosince 2011, slaví pětadevadesáté narozeniny živoucí legenda Kirk Douglas, jedna z posledních velkých hereckých hvězd, jaké už se nerodí. Doby, kdy jméno ústřední star znamenalo víc než režisér a scenárista dohromady, jsou zkrátka pryč. A je to právě Spartakus, kdo může ono období hrdě reprezentovat. Jistě k velké nelibosti tehdy zatím pouze "nadějného" režiséra Stanleyho Kubricka.

Ještě zdaleka ne kultovní Kubrick se zkrátka musel smířit s tím, že hraje druhé housle. O moci produkujícího Douglase, zároveň představitele hlavní role, netřeba pochybovat už jen proto, že původního režiséra Anthony Manna kvůli neshodám jednoduše vyhodil (dodnes po něm v celém Spartakovi zbyly jen úvodní minuty v dolech).
Kirk si tehdy vzpomněl na mladého Stanleyho, experimentátora s formou i obsahem, s nímž před třemi lety natočil jeho první větší film Stezky slávy, který sklidil velký obdiv kritiky. Přišel za ním v pátek a řekl mu, že pokud se chce účastnit, bude rád, ale natáčení začíná v pondělí.
Ve skutečnosti si nebylo co rozmýšlet. Kubrick by musel být na hlavu padlý, aby odmítnul tak lukrativní nabídku. Věděl, že znovu by podobnou šanci už nikdy nemusel dostat. To si uvědomoval i Douglas, proto předpokládal, že Stanley bude znát své místo, tedy místo "řemeslníka, co odvede rutinní práci". Že se Kubrick nedal, vás asi nepřekvapí. Na rozdíl od konfliktů s Mannem ale Douglas viděl v těch se Stanleym potenciál, proto na smlouvací metodu přistoupil, i když nemusel. Že nešlo o bezkonfliktní natáčení, naznačuje i Kirkův výrok "Stanley Kubrick is a talented shit", jenž spolupráci obou velkých filmařů vystihuje asi nejvýmluvněji.

Spartakus byl každopádně jiná liga než vojenské soudní drama nebo krimi-thrillery. Dnes bychom podobnému snímku říkali "blockbuster" a na režijním křesle očekávali nejspíš Michaela Baye. V těch krásných časech před padesáti lety ale šlo skloubit kvalitu a komerci celkem bezproblémově.
Rozhodně ale ne bezbolestně. Stanley musel přistoupit na pro něj velmi nepříznivé podmínky, kdy poslední slovo patřilo právě Douglasovi. Kubrick to samozřejmě nesl těžce a krom toho, že jde o jeho poslední film natočený na půdě USA, se zařekl, že už se o právo na "finální střih" nikdy nenechá připravit (v Lolitě ho ještě zlobili cenzoři, ale později mu už do práce skutečně nikdo "nekecal").
I přes zakázkovost Spartaka není pochyb o tom, že právě Kirk Douglas Kubricka popostrčil k jeho budoucí slávě. Bez úspěchu tohoto megafilmu by Stanley nikdy nesehnal prostředky na natočení Lolity a jeho kariéra by se tak rozjela zásadně později, pokud vůbec. Jeho nejméně osobní film, který se v jeho filmografii necítí zrovna "mezi svými", má ale větší smysl než jen "nutného zla". Cílevědomý režisér se sice sem tam pohádal s Douglasem, scénář by také nejraději přepsal a kameramanovi Mettymu nedůvěřoval natolik, že některé scény raději točil osobně (což je považováno za hlavní důvod, proč Metty vyhrál Oscara), přesto předvedl nádherný sandálový opus, jakých sice vznikaly desítky, jen několik z nich ale dodnes počítáme do zlatého fondu. Spartakus mezi ně patří.

Nezapomínejme, že svůj vlastní debut nechal Kubrick zlikvidovat, protože ho s odstupem považoval za amatérský. Když se mu kolegové nezamlouvali, zkrátka neznamená, že by to byli špatní filmaři. Douglasovo "poslední slovo" možná ubralo filmu trochu Kubrickova chladného perfekcionismu, zase mu ale dodalo jiné hodnoty.
Douglas ostatně nebyl princátko, ale schopný herec, který skutečně chtěl točit dobré filmy, nejen sebeprezentace. Na rozdíl od jiných velkých herců si navíc dokázal kvalitu filmu představit i skrze jiné atributy než hvězdu v čele - sebe sama. Aby získal tolik slavných jmen, nechal například vypracovat různé verze scénáře a velkým hercům ukázal pokaždé tu, kde byla jejich postava o něco rozvinutější (nejvíc to zafungovalo na velikána Laurence Oliviera). Malá lež, ale znáte to... účel světí prostředky.
Není náhoda, že Spartakus dodnes obsazuje místa nejepičtějších filmů vůbec - tlačení na epiku a emocionální vyznění, v němž jistě poznáme spíš vliv Douglase než Kubricka, střídají komorní scény nabyté atmosférou. Čím je scéna větší, tím víc je za Kubrickovou rukou vidět Douglasův stín. Kubricka potkáme spíš v dialozích, kde vyniká jeho schopnost zobrazovat věci tak, jak jsou, a přinášet komplikované vrstvy děje bez jakékoliv křečovitosti. Během milostné linie se o slovo opět hlásí Douglas.

Příběh otroka Spartaka, který se vzepřel dobovým konvencím a málem svrhnul Řím, i přes na první pohled lineární a stereotypní scénář nabízí mnoho úhlů pohledu. Nejsou tu "hodní otroci a zlí Římani", problém je ve skutečnosti daleko komplexnější. Už prolog představuje Řím jako "místo prolezlé nemocí jménem otrokářství". A nemocný přeci není špatný proto, že jeho nemoc taková je.
Postava Crassa se mi pak jeví vůbec nejzajímavější z celého snímku. Začíná s postojem, že otroci jsou pouhopouhé věci (nezapamatuje si ani Spartakovu tvář), končí tímto mužem naprosto fascinován. Chce ho pochopit a právě tím porazit. Chce svůj životní názor obhájit argumenty, stejně jako chce, aby ho Spartakova žena milovala, i když by ji mohl mít kdykoliv i bez lásky. Ostatně on sám říká "nechci porazit Spartaka, ale jeho legendu".
Scény zprvu vystřižené kvůli kontroverzi, v novější edici navrácené zpět, dokonce naznačují Crassovu platonickou lásku vůči Spartakovi, ovšem podobné konspirace se točí okolo mnoha filmů, kde se téměř nevyskytují ženské postavy (ve Spartakovi je všehovšudy jediná, Varinia).
Crassus Spartaka pochopit nedokáže, protože jeho svět se od toho otrockého moc odlišuje. Právě tehdy, kdy svého nepřítele pozná tváří v tvář, ale není mu schopen čelit, se stává poraženým, stejně jako celá otrokářská společnost, kterou zastupuje. (Nezapomínejme, že na počátku šedesátých let ještě v USA nebyla rána po otrokářství zdaleka zacelená, Spartakus proto mohl trochu dráždit.)

Co se technické stránky týče, je pravda, že ze všech filmů Kubricka zestárl Spartakus nejvíc. Můžou za to jak jeho neshody s Mettym, tak i fakt, že jde o jeho první barevný počin. Právě kvůli přítomnosti barev jsou tak nápadná umělá pozadí a makety. Naštěstí byl rozpočet dost vysoký na velký počet komparzistů a časté davové scény, které dojem kompenzují. Nicméně se z chyb u Spartaka Stanley poučil, protože jeho následující barevný film, 2001: Vesmírná odysea, kterou od Spartaka dělí jen osm let, je považován za jeden z vizuálně nejvyspělejších snímků vůbec a dodnes uchvacuje další a další diváky.
Přesto je ale jeho režie jako vždy strhující pokaždé, kdy může. Obzvláště souboje jsou dynamičtější a přesvědčivější, než bylo v roce 1960 zvykem. Bitvy, které nepodléhají klišé "nepřítel jen nabíhá kladným postavám na meč", je pak radost sledovat. Postrádají sice klipovost moderních hollywoodských spekláklů, zato jsou ale přesvědčivější. Přítomnost mnohdy i stovek komparzistů je pak rozhodně znát.

Spartakus tak nejvíc z Kubrickových filmů podléhá "dvojí historičnosti", tedy tomu, že nevypovídá jen o době, v níž se odehrává, ale i o době, kdy vznikal. Ostatní Kubrickova tvorba tuhle duálnost skoro nezná a určit pořadí vzniku jeho posledních řekněme pěti filmů je práce pro nejvšímavější filmové teoretiky. Že Spartakus stojí kdesi na počátku jeho profesionální tvorby, je ale jasné na první pohled. Na to, že jde o jeho třetí celovečerní film (pokud nepočítáme nedochovaný Strach a touhu a hodinový Vrahův polibek), se ale s náročnou prací popral tak, jak bychom při znalosti jeho pozdní práce mohli očekávat.