RECENZE FILMU

Může existovat víc fascinující námět než nahlédnutí do života hollywoodských celebrit? Sunset Blvd., 8 a 1/2, Adaptace a spousta dalších klasik ví, že my prostě milujeme seškrábnutí toho zlatého pozlátka a jeho zadupání do země. Chceme je vidět v depresi, ty dokonalé, nestárnoucí, vždy skvěle oblečené hvězdičky. Filmaři jsou jistě arogantní, rozvedení, nešťastní lidé, zanedbávají své potomky a jsou závislí na slávě, kterou zároveň nesnáší. To je obraz, jaký si o nich rádi udržujeme, protože my, neznámé nuly, chceme věřit tomu, že bohatství a sláva s sebou nesou samotu a neštěstí. Uchyluje se k tomu i Sofia Coppola, jež měla vyhrát Oscara jako první žena?

Odpověď je ano i ne. Rozhodně není pravda, že by tomuto schématu Coppola podlehla nějak výrazně, jak by se na první pohled mohlo zdát, stejně tak by ale bylo nesprávné tvrdit, a že já bych to tvrdil rád, že se mu zřetelně a nahlas postavila, snažíc se ho vyvrátit. Tipnul bych si, že Odnikud nikam (Somewhere) v první řadě ukazuje, že "na každém šprochu pravdy trochu," přičemž jinak to zřejmě dopadnout nemohlo, pokud Sophii známe. V podstatě nezaujímá žádný názor a nevypráví příběh tak, jak je obvyklé. Není těžké uhádnout důvod.
Když se podíváme na její stále nepočetnou filmografii, vidíme jediné: "Je to žena!" Ano, Sophia Coppola (na rozdíl od třeba Bigelow) nijak nezastírá své pohlaví a nesnaží se točit klasicky, tedy z mužské perspektivy. Není žádnou novinkou, že kinematografie se stala mužským uměním. Jediné její odvětví, kde ženy tvoří zásadní součást štábu, jsou krom herectví (i s tím si například divadelníci ve starověku uměli poradit) make-up a kostýmy. To není urážka, to je prostě pravda. Prý to může být způsobeno i tím, že zatímco muži raději pozorují situace, pak o nich diskutují a přemýšlí o jejich důsledcích, ženy dávají přednost spíše prožitku samému a účasti (i proto dnes ženy více píší knihy a čtou, než točí filmy a koukají na ně). Neřešme teď existenci výjimek, tyhle rozdíly jsou patrné... a ve filmu není pro pocity a prožívání místo, což je možná tvrzení na první pohled podivné, ale vlastně dává smysl. Když "prožívat" a "cítit", tak jedině mezi dějovými zvraty, popřípadě jako následek nějakých významných událostí. Potom pan režisér může chvíli pustit piánko a nechat hrdiny si poplakat, ale jen tak dlouho, dokud to nezpomalí tok děje. Jde přece o odvyprávění příběhu.

Omluvte, že samotné Odnikud někam zatím jen oťukávám, ale nadále zůstanu u tohoto obecného pohledu, protože myslím, že pro každý snímek Sofie Coppoly, tím spíš právě Somewhere, je naprosto zásadní si uvědomit, proč vypadá právě takto... a co z toho pro nás plyne.
Slavná režisérka se totiž jako vždy (nebo spíš ještě o něco víc) vykašlala na typický přístup a snaží se právě zprostředkovat pocity a emoce z momentálně probíhajících situací - ne dějových zvratů, někdy ani dialogů. K ničemu přímo nesměřuje, nehraje si na pointy (ty někdy ze situace vyplynou, jindy ne) a jen ukazuje, jak se hrdinové cítí. A my to máme chápat - právě ony city jsou totiž středobodem jejího zájmu. Ona sama zvládá tento svůj vytyčený cíl více než obstojně, jak trojlístek jejích filmů (Smrt panen, Ztraceno v překladu a Marie Antoinetta) napovídá, ale zároveň ukazuje, proč máme tak málo režisérek... a tím méně dobrých režisérek. Podobný přístup je totiž nesrovnatelně náročnější než typické vyprávění založené na ději. A i když se podaří, bývá pro diváka velmi složité odhalit kvality takového snímku, pochopit ho a, ehm, neusnout.

Já jsem si zatím užil každé její dílo, ta ženská má filmařinu prostě v krvi (doslova), i když jsem se jim nikdy nedokázal plně otevřít. Je skutečně nezvyklé sledovat něco tak intimního, ale ne vtíravého. Lidského, ale ne upovídaného. A obsažného, přesto prakticky bez děje. Nejde o žádný velký příběh, žádné řešení smyslu života. Lidé tu jen žijí a snaží se být šťastní. Krom Tarkovského, Tarra a nějakých těch surrealistů si nedokážu vybavit, že by podobným stylem točili muži, i těch málo výjimek je ovšem s Coppolou jen těžko srovnatelných.
Nikdy se mi u ní ale nestalo to, co bylo u Odnikud někam (konečně se dostáváme k filmu samotnému) nezbytné. A sice "aktivně" se snažit "pochopit" a následně "odpustit" Sofii její styl. Což je dozajista zásadní nedostatek. Hledání hloubky, záměru a pocitu, který mám cítit, mě vysilovalo přespříliš a já nebyl schopen začít hrdiny chápat - natož si jejich příběh "užít" v jakémkoli slova smyslu. Život smyšlené celebrity Johnnyho Marca (Stephen Dorff), jenž nicméně žije v našem světě, je totiž místy skutečně vleklý až moc. I vhledem k tomu, že počítám se vším tím, co zmiňuji výše. Zřejmě proto, že se o Somewhere platí, že oněch principů využívá vůbec nejvíc ze všech Sofiiných snímků, nejspíš přes míru.

Jen těžko se mi Coppola odsuzuje, protože nepochybuji o tom, že Odnikud někam vypadá přesně tak, jak ho zamýšlela. Navíc je moc důležité, aby takové kousky vznikaly. Možná nezbytné. Rád bych rozporuplné pocity svedl na to, že jsem prostě nepřijal její přístup, jenže jak říkám, zatím s žádným jejím filmem jsem podobný problém neměl. Přitom námětem jsme velmi blízko ke Ztraceno v překladu. To se mi sice ze všech režisérčiných snímků líbilo nejméně (což není obvyklý názor), nicméně stále šlo o poutavé svědectví života jedné znuděné hvězdy. Dokonce mě napadlo, že se Coppola rozhodla natočit ho znovu, tentokrát ale bez "kompromisů". Staví na stejných základech, jen je tu zásadně méně humoru a děj, složený spíše s fragmentů, nepůsobí moc celistvě, což sice úspěšně evokuje hrdinovo bezcílné bloumání světem, ale nese to s sebou několik nevýhod.
V první řadě zcela chybí výraznější dějová stopa, jakou byl ve Ztraceno v překladu románek hrdiny. Zde máme vztah otec/dcera, ten ale není dost hutný, aby zastal úlohu příběhové "malty". Některé příhody tak mají pěknou pointu (maskér), jiné jsou naprosto zbytečné a pointu nemají (masér), ale celkově vyšumí všechny do prázdna, protože to až vypadá, jako by Coppola tvrdošíjně nechtěla vyprávět klasicky a dějovou linii záměrně zcela ubila, i když by jí tam dát mohla, kdyby jen trochu chtěla. A to ať bereme linii dějovou, tak i emocionální. Daří se přesvědčit nás, že takhle život hvězdy vypadá. Absence názoru na hrdinu, pro režisérku tak typický, ale minimálně v tuhle chvíli vadí. Nemám totiž pocit, že bych o postavách dostal dost informací, abych si sám mohl nějaký utvořit. Tím pádem ani je chápat, natož s nimi soucítit.

To vše ale strašně zavání "záměrem" a já se cítím při jmenování jakékoliv chyby zahnán do kouta, jelikož vím, že vše, co mi vadí, je více než pravděpodobně záměrem Coppoly. Když si čtu předchozí odstavec, vidím, jak jednoduché je všechny mé výtky smést větou: "Ale Coppola nechce dějovou linii." Stejně tak je možné, že na postavy nemám mít názor, nemám je chápat, nemám jim rozumět. Možná s nimi nemám ani soucítit. Třeba si řeknete, že kdybych si po sobě pořádně přečetl první polovinu recenze, nemohl bych vyrukovat s tou druhou. Můžu se obrnit formulkou "záměr, který nefunguje, je ještě horší, než když se to vymkne z rukou," jenže když já nejsem schopen poznat, co by v tomhle konkrétním případě znamenalo "funguje to", snad pokud by se Sofia nerozhodla natočit si vlastního Barryho Lyndona.
Nezpochybňuji, že Odnikud někam je dobře natočený film, který sděluje většinu toho, co chce. Problémem nastává, když přemýšlím, komu se takový snímek může líbit, kdo bude schopen z něj číst a jestli se z něj (nejspíš) mimoděk nestane jen další omalovánka pro filmové intelektuály, kteří si při jeho interpretacích dokazují, jak moc rozumí okrajovým filmům. Já Somewhere nerozumím. Možná některým jednotlivým scénám, možná pár myšlenkám, ale ne celkovému záměru. A myslím, že je to chyba nejen moje, ale i Coppoly. Troufalé? Možná... ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to zdá i pravděpodobné...

PS: Chválit herecké výkony mi přijde zbytečné. Čeká někdo, že si Sofia nepohlídala štáb?