GOLDIE FILM

Nastal čas připomenout další nestárnoucí klasiku Billyho Wildera, režiséra, který má na kontě spoustu cen včetně několika Oscarů, který je dodnes považován za jednoho z nejlepších hollywoodských režisérů a oporu klasického Hollywoodu. Jeho tvorba oscilovala mezi ironickými dramaty, ale i více či méně cynickými komediemi. Zabývali jsme se jeho Sunset Blvd., pro mnohé asi vrcholem Wilderovy tvůrčí kariéry. Tíživé drama o pádu jedné hvězdy němé éry reprezentuje prvně zmiňovanou část tvorby. Bezpochyby vynikající snímek ale možná zastiňuje rozverná, divácky vděčná taškařice Někdo to rád horké.

Na počátku byla německá fraška Fanfaren der Liebe. Billymu Wilderovi ovšem zápletka nepřipadala tak originální, přesněji řečeno motivy hlavních hrdinů přidat se k dívčí kapele a odjet s nimi na turné v ženském převleku nebyly dost přesvědčivé. Potřeboval, aby motivy takového počínání byly silné a uvěřitelné, scénář si tedy Wilder trochu uzpůsobil k obrazu svému, a to také proto, aby jeho hrdinové byli stále vnímáni jako ryzí heterosexuálové. Téma útěku před gangstery se zdálo být tím pravým. Přesto filmu nebyla předpovídána zářná budoucnost, neboť porušoval mnoho soudobých konvencí. Stal se terčem katolické ligy, vadilo sporé oblečení Marilyn Monroe, téma transvestismu i možné bisexuality. Avšak licenci od MPAA snímek nakonec získal. Diváci se tvůrcům odměnili. Film si zamilovali a dodnes ho častují těmi nejlepšími přízvisky.

Jerry a Joe, dva muzikanti, se stanou náhodnými svědky masakru na svatého Valentýna. Vidí, co vidět rozhodně neměli. Právem se obávají o svůj život, napadne je ale spásná myšlenka. Převlečou se za ženské a ukryjí se v dívčím orchestru, který právě vyráží na turné na Floridu. Nikdo nic netuší, takže tady vzniká prostor pro dokonalou komiku. Oba hrdinové pokukují po zpěvačce Sugar (Marilyn Monroe), trochu naivní alkoholičce. Jelikož ale dokonale splynuli s davem a nikdo o jejich pravé totožnosti nemá ani tušení, stávají se sami objektem touhy mužů. Hlavně Jerry alias Dafné má co dělat, aby odlákal chlípného a bohatého Osgooda Fieldinga. Situace se ještě více komplikuje, když do stejného hotelu přijíždějí na konferenci nám i našim hrdinům známí gangsteři.

Film v sobě kombinuje několik žánrů. V prvé řadě je to crazy komedie plná záměn, neuvěřitelných situací, dvojsmyslů a narážek, nedorozumění, vtipů a gagů, kdy všechno pramení z převlečení mužů za ženy. Ač je to komedie značně šílená, není tak jízlivá jako některé Wilderovy filmy. Kromě toho je to také cynický film a parodie na v té době oblíbené gangsterské filmy. Aby toho nebylo málo, snímkem znějí jazzové melodie a obsahuje skvělá hudební čísla.

Když se řekne Někdo to rád horké, asi většině na mysli nejprve vytane Marilyn Monroe. Nic proti ní, ve filmu byla sladká, kouzelně naivní a hloupoučká, možná bychom ji mohli považovat za třešničku na dortu. Ovšem tenhle film nestojí na Marilyn. Právě naopak, největší zásluhu na výborných hodnoceních tohoto snímku mají Tony Curtis a Jack Lemmon v rolích převlečených muzikantů na útěku. To oni film pozvedají na vyšší úroveň. Jejich výstupy, jejich pojetí rolí je dokonalé. Mezi oběma to skvěle funguje, dalo by se až říci, že to mezi nimi jiskří. Doplňují se, protože každý je jiný. Curtisův Joe je více distingovaný, možná až trochu povýšený, je elegantní a má autoritu, zato Lemmonův Jerry je legračnější, uvolněnější. Zkrátka symbióza nejvyššího kalibru.

Tato výborná satira disponuje kromě jiného hlavně dokonalým scénářem s doslova vypiplanými dialogy. Hlášky jsou dodnes hojně citovány. Film má spád, švih a dobře dávkované tempo, ani chvíli vás nebude nudit. Neváhala bych jej nazvat královnou převlekových komedií. Mnohými bývá snímek Někdo to rád horké navíc označován za nejlepší komedii světové kinematografie. Toto tvrzení jistě vzbudí vášnivé reakce a někteří nebudou souhlasit. Ať už ale souhlasíte, nebo ne, musíte uznat, že film má jeden z nejlepších, nejzapamatovatelnějších konců. Tak vtipná pointa je sladkou tečkou na závěr.

Někdo to rád horké se stylovým koncem vás jistě pozitivně naladí a nejednou se od srdce zasmějete. Tato klasika klasik se snad nikdy neokouká. Lidé se ke snímku dodnes rádi vracejí, oblíbila si jej i kritika, když mu udělila jednoho Oscara a pět nominací k tomu. Dílo zaslouženě patří do zlatého fondu světové kinematografie. Přese všechno balancování na tenké hraně, kdy mohl film lehce spadnout mezi laciné snímky, se tomu naštěstí nestalo. Někdo to rád horké není laciný a nevkusný film, naopak je to svěží a vtipné dílo. Někteří filmu vyčítají černobílé ladění. Myslím ale, že je dobře, že se Wilder nenechal přesvědčit a do barev snímek neoblékl. Bylo by to už moc. Navíc měl pro to pragmatické důvody – v barevném filmu by make-up dostal podivný nádech.