GOLDIE FILM

Snad každá americká generace si vypěstovala svůj klasický coming of age film, který dnes vnímáme jako její výpověď a odkaz. Když to vezmeme od padesátých let, máme tu nejprve divokého Rebela bez příčiny poválečné generace, potom nesmělého Absolventa z let šedesátých, roztančenou Pomádu ze závěru sedmdesátek a největšího znalce duší teenagerů let osmdesátých - Johna Hughese.

Dnes již zesnulý autor na začátku devadesátých let docela "zblbnul". Od té doby psal scénáře k příšerně kýčovitým dětským komediím (Sám doma je z toho nepřeberného množství nejinteligentnější, což asi mluví samo za sebe - pak přichází hrůzná série Beethoven, výplachových 101 dalmatinů, přežitý Dennis, postrach okolí nebo nekonečný průšvih Trable prcka Binka). Těžko říct, proč po zaměření se na nejmladší děti Hughes tak zpitoměl, ale to není předmětem dnešní goldie. Jeho kultovní snímky právě z let osmdesátých, v nichž se věnuje naopak odrostlým dětem těsně před branami dospělosti, jimiž je Šestnáct svíček, Volný den Ferrise Buellera a hlavně Breakfast Club, kdy i usedl přímo na režijní sesli, mu ale nikdo neodpáře. Do dnešních dnů představují dokonalý prototyp teen dramedie, který zas a znova vidíme všude kolem nás.
Tato goldie by se mohla věnovat jakémukoliv z oněch tří snímků, protože i když každý má své jedinečné kouzlo, tvoří jakýsi ultimátní celek. Breakfast Club, za mořem naprostý kult, je ale přeci jen nejvážnější a je mnohem víc "drama" než "komedie", hodí se tedy pro oficiální připomenutí nejlépe. Je sice v podstatě nejjednodušší a nejméně prošpikovaný nápady a trademarky Hughesovy tvorby, to ale můžeme snadno přičíst jeho minimalismu.

Breakfast Club vypráví o pěti teenagerech, kteří zůstali po škole. Ano, to je všechno. Na poli jednoho odpoledne se tu setkává pět naprosto odlišných povah, reprezentujících pět klišé amerického středoškolského života. Sportovec, ňouma, kočka, vyvrhelka a rebel se sice na chodbách míjejí už roky, nikdy spolu ale nepromluvili, nezajímali se o sebe a rozhodně toho nijak nelitovali. Teď se ale strašně nudí, takže poprvé navážou konverzaci a jejich rozdílné životní postoje se konečně střenou, aby nakonec klišé opadlo a mladým lidem došlo, jací doopravdy jsou.
Breakfast Club se tuzemskému pozorovateli může zdát strašně teatrální, přetažený a afektovaný. Hry s klišé, jejich stavění a následné boření, na nás mohou působit maličko strojeně. To má ale velmi dobré odůvodnění v zcela odlišnému životu na školách v Americe a u nás.
Zatímco u nás je naprosto samozřejmé, že se všichni ve třídě znají jménem a do jisté míry spolu "přátelí", v USA se spíš tvoří školní "gangy" a společnost se kastuje na ty bohaté a chudé, hezké a ošklivé, bíle a černé. Odpovídá to i odlišnostem v naší a tamní společnosti obecně, kterou školní prostředí napodobuje. V osmdesátých letech, v době relativního přebytku, neměli američtí teenageři nic jiného na práci než tyto kasty upevňovat a tvořit si tak umělé problémy. Každý měl svou škatulku, se kterou se identifikoval a jejíž klišé se snažil naplnit, a ostatní byly nepřátelé (každá generace musí mít nepřítele).
Pouze pokud si uvědomíme tuto situaci, jež je tak odlišná od české, můžeme přemýšlet o tom, proč je Breakfast Club tak "přehnaný".

Tím vším se snažím vysvětlit, že Snídaňový klub rozhodně není tak primitivní, jak si někteří myslíme, a že skutečnost odráží přeci jen o něco přesvědčivěji, než jsou někteří ochotní připustit. Jen to není skutečnost "naše". Netvrdím, že jde o realistický film - takový ostatně není Hughesův žádný -, jen podotýkám, že zrcadlo, které nastavuje, není ani zdaleka tak zkreslující a znehodnocující, jak se může zdát.
Spíš bych se být vámi soustředil na tu neuvěřitelně nabitou atmosféru, která jiskří energií po celou dobu. Podobně "náladové" snímky se dodnes snaží filmaři napodobovat - v nedávné době ještě o něco víc (Juno, Easy A). Hughes totiž dokázal strašně snadno vzbudit emoce - ať ty kladné, nebo ty vážnější. Jeho snímky umí být zvláštním způsobem pohodové, lehkomyslné, ale na druhou stranu uvědomělé zároveň. Dnes, kdy existují desítky kopií a následovníků, už to možná není tak snadné ocenit, kouzlo Hughesových filmů je ale minimálně pro mě nezpochybnitelné.

Možná i proto, že přes všechny rozdíly se každý může v některé z postav najít. I k tomu sice potřebujeme větší posun než Američané, ale bylo by skutečně nesmyslné vytýkat to zrovna Breakfast Clubu. Už jen kvůli tomu, že všichni hrdinové jsou nakonec sympatičtí, cítíme s nimi a vnímáme je jako známé, které po těch sto minutách neradi opouštíme, což platí napříč světadíly.
To je ostatně další z Hughesových umů - dokázal vtáhnout. Snímkem natolik jednoduchým, aby promlouval ke každému, přesto ale svérázným a svým způsobem "pěkným". Proto byla Amerika Hughesovou nečekanou smrtí 6. 8. 2009 (tedy přesně před dvěma lety) natolik zasažena, že mu na oscarovém ceremoniálu věnovala pětiminutovou poctu, což se nedostane ani některým oscarovým režisérům, a to přestože jeho kariéra, naštěstí už jen na poli scenáristy, v posledních letech nabrala shyamalanovský pád. Tenhle pán nicméně do jisté míry změnil film, což by nemělo být přehlíženo.