RECENZE FILMU

Letošní jaro patří Sněhurkám! Nicméně nenechte se mýlit - dva filmy podle klasické pohádky, které se budou ucházet o naši pozornost, se ve skutečnosti nemůžou lišit víc. Burtonofilní Sněhurka a lovec vychází každopádně ze "souboje očekávání" jako vítěz a Mirror, Mirror, česky prostě Sněhurka, se krčí v koutě a sbírá výsměch ještě před tím, než ji někdo zhlédnul.

Jenže já jsem divný a očekávání obou filmů u mě bylo přesně opačné. Zatímco nebezpečně vyhypeovaná Sněhurka a lovec mě nechává chladným, nevzbuzuje u mě zájem ani netrpělivost, asi protože trailery ji zcela odhalily a já silně pochybuji, že by mě měla ještě čím překvapit, rozjuchaná a upozaděná matlanina s Julií Roberts v čele ve mně vyvolala značnou zvědavost. Pokud známe indického režiséra Tarsema Singha, musíme přece očekávat, že nic nebude tak primitivní, jak se zdá.
Když totiž vezmeme v potaz, že Singh debudoval snovou kriminálkou Cela, pokusil se o surrealistický film pro celou rodinu Pád a nedávno ve Válce bohů nadesignoval řecký Olymp do takových rozměrů, až to bylo fascinující i při debilním příběhu, tak snad ani nemůžeme zůstat neteční. Když pak režisér, který se extrémní hrou s klišé a žánrovými postupy proslavil, řekne, že natočí Sněhurku jako napůl americko-grimmovskou pohádku a napůl bollywoodskou romanci, neříkejte mi, že vás ten mix ani trochu nezajímá.

Výsledek je jiný, než jsem očekával, přesto jím nejsem překvapený. Sněhurka přesně odpovídá Singhovu zcela netradičnímu vizionářství, kdy si s žánry a různými dobře známými prvky hraje, ale nestaví je na hlavu.
Zatímco dnes často vídáme, jak si filmaři vezmou na paškál nějaké období kinematografie nebo slavnou sérii a vysmějí se jim, zde se nic takvého neděje. Režisér se na pohádky nekouká z nadhledu, jako někdo, kdo jejich osvědčené vychytávky roztřídí na "dobré" a "špatné", ale stoupá si do jejich středu a každé zadá nějaký úkol, protože to tak musí být. I kdyby to bylo ke škodě věci.
Sněhurka proto zapůsobí spíš jako experiment než příjemný a zábavný film, nebo alespoň já se ji tak rozhodl brát. Pokud bych ji tak nebral, musel bych recenzi zakončit hluboce podprůměrným hodnocením. Volbu natočit pohádku "v dobrém i ve zlém" se vším všudy a každý aspekt využít do extrému - tedy že kladné věci působí velmi příjemně a záporné maximálně iritují - respektuji, i když chápu, že budu v menšině a spousta z vás na to nebude mít nervy.

Kdyby nic jiného, je Sněhurka jiná než vše, co jsme viděli. Skloubením amerického pojetí moderní pohádky (dvojsmysly sexuální i jiné, ploché charaktery bez vývoje, situační humor) a Bollywoodu (vzhled hlavní hrdinky nejen co do obočí, design zámku, vztah s princem, závěrečný song) vzniká podivný spletenec, který má čím zaujmout a pobavit. I když jen tehdy, pokud mu to dovolíme. Hlavní atraktivita alespoň pro mě spočívala v hádání, proč Singh vybral právě tohle klišé právě teď. A při zamyšlení opravdu lze nalézt záměr ke všemu.
Osobně navíc oceňuji zatažení spontánní indické energie do ustrašeného Hollywoodu - doby, kdy byl Bollywood výlučně pro smích, jsou dnes přece dávno pryč. I k nám už se dostalo pár tamních silnějších kousků, třeba oblíbení Tři idioti.

Promyšlené je i obsazení. Pro diváky, kteří si nějaké hry s klišé nebudou všímat (tedy pro většinu), tu zůstává, a nevěřím, že to píšu, maximálně sympatická Julia Roberts, která si užívá každou hlášku své zlé královny. Režisér moc dobře ví, proč ji nacpal takřka do popředí. Jakkoli Julii nemusím, zde válí. Její otravná a umíněná postava je totiž záměrně tisíckrát sympatičtější než neskonale naivně nevinná hindu Lily Collins.
Armie Hammer zprvu působí nachlup stejně tupě jako herci v indických slaďácích, kteří nemají moc přehled o scéně, kterou teď točí, což ještě zvýrazňuje svým polonahým příchodem na hrad (kdy vypadá se zvolenými pozůstatky oblečení vyloženě jako hrdina indického filmu). I to potvrdilo promyšlenost každého motivu. V Hammerově postavě se nejprve odráží indický soubor klišé, aby se po vypití kouzelného lektvaru stal čistým výplodem amerického primitivního humoru. Považuji to za jednu z mnoha nenápadných hříček, jimiž je Sněhurka přeplněná.
Musím se ale přiznat, že po většinu stopáže jsem si nebyl jistý, jestli jen hledám, co zde není. Jestli se pro chyby nesnažím hledat omluvy a pro selhání záměry. Vše to zahladil závěrečný song, který svým geniálně nevhodným zakomponováním v tu nejméně očekávanou chvíli (z pohledu Evropana) propojil Hollywood s Bollywoodem a všemu dal jasnou pointu. (Navíc není prvoplánový - během snímku bylo několikrát řečeno, že dříve lidé v království tančili a zpívali, je tedy logické, že abychom uvěřili happy endu, tak zkrátka lid musí začít tančit a zpívat.)

Kamenem úrazu pro Sněhurku bude, že její naprostá záměrnost a promyšlenost zároveň počítá s přirozeností. Je to vlastně pohádkové Rocky Horror Picture Show, snímek, který se vysmívá přiteplené kultuře sedmdesátých a osmdesátých let skrze využití všech jejich zbraní, až mnozí diváci pochybují, že jde o nadsázku. Nejinak na tom bude Singh, který s klišé pracuje s až nesnesitelnou samozřejmostí.
Jako diváka mě mrzí táhlost, ignorování vedlejších postav, přál bych si větší kadenci střídání B/Hollywood. Možná i v tom jsou záměry, ale snímek tím pro mě i přesto trochu trpí.
Další nevýhoda Sněhurky - i když si Singhova (pravděpodobného) záměru všimneme, nemusíme s ním jeho hru hrát, může se nám zdát nedostatečná. On totiž klišé neboří, naopak je staví nejvýš, kam kdy dosáhly (a když dojde k "vyvracení žánru", tak jen proto, že je klišé dotaženo do takového extrému, až vyzní úplně jinak). Není to snadno akceptovatelné.

PS: Zapomněl jsem, nebo se Královna nikdy nezeptala zrcadla, kdo je nejkrásnější?