GOLDIE FILM

V dnešní goldie skočím opět hluboko do filmové historie, přitom se ale budu zabývat takovým kouskem, který zajisté všichni znáte a máte ho rádi. Snímkem, u něhož je dost možné, že jste jej viděli nedávno či v průběhu svého dětství a netušili jste, jak je starý. Anebo jste to po zhlédnutí filmu zjistili a byli jste v šoku. Zkrátka a dobře. Blíží se 5. prosinec, den, kdy by slavný filmový producent, režisér a scenárista Walt Disney oslavil své sto desáté narozeniny. Trochu s předstihem mu tak vzdáme hold tím, že se hlouběji podíváme na jeden z nejklasičtějších filmů všech dob, na ikonické dílo celého studia Walta Disneyho, na vlajkovou loď animovaného filmu. V centru zájmu dnes nebude stát nikdo jiný než Sněhurka a sedm trpaslíků.

Společnost Walta Disneyho založili bratři Disneyové v roce 1923. V třicátých letech byly animované filmy vcelku běžnou záležitostí, přesto Sněhurka zaznamenala v době svého uvedení (1937) obrovský úspěch a stala se v mnoha ohledech revolučním počinem. Disneymu zajisté spadl kámen ze srdce, jelikož Hollywoodem kolovaly škodolibé řeči, které o sukcesu jakéhokoliv celovečerního animovaného filmu značně pochybovaly. Snímek pomohl Disneyho společnosti upevnit postavení na trhu. Není dobré zastírat, že jakkoliv vznešeně může Sněhurka působit, i ona vznikla také kvůli komerčnímu úspěchu (tomu napomáhá i první samostatně vydaný soundtrack k filmu). Co je ale pozitivem, komerční povahu věci se podařilo docela dobře potlačit. Ano, snímek je líbivý, a to jistě cíleně. Na druhou stranu má však duši a my diváci z něj cítíme lásku k řemeslu a tvůrčí práci. Sněhurka tedy, jako první americký celovečerní animovaný film, pomohla nejen Disneymu, ale i celému animovanému filmu. Na několik desetiletí zavedla standard toho, jak má vypadat kvalitní animace, díky ní získal v 30. letech animovaný film respekt napříč kinematografií. Inspirovala další autory. To všechno svědčí o velikosti zdánlivě nenápadné animované pohádky s muzikálovými prvky.

Příběh Sněhurky je dokonalým ztvárněním a naplněním žánru pohádka. Nic nechybí, nic nepřebývá. Na své si přijdou samozřejmě mladší diváci, ale troufám si říct, že ani dospělí se nebudou nudit. Anebo u nich nastane ten stav, který jsem si mohla ověřit u mnoha svých známých. Sněhurku viděli v dětství, často to byl první film, který zhlédli v kině. Snímek v nich zanechal hluboký dojem, protože si jej doteď, byť ho už třeba od té doby vícekrát nespatřili, jasně pamatují. Pokud se pak se Sněhurkou znovu setkají, zažívají hřejivý pocit nostalgie. A rovněž si troufnu říci, že Sněhurka a sedm trpaslíků není hloupý film, i proto může bavit také starší publikum.

Děj je volnou adaptací klasické předlohy bratří Grimmů, ale právě Disney ze Sněhurky jako díla i ze Sněhurky jako postavy udělal ikonickou věc. Schválně si zkuste Sněhurku představit. Vybaví se vám dívka s vlasy černými jako uhel, tváří bílou jako sníh, červenou stuhou, žlutou sukní a modrou halenkou? Asi ano. Pak znáte Disneyho představu o Sněhurce. A jelikož nežijete na Marsu, pravděpodobně víte, o čem film je, i kdybyste ho čirou náhodou ještě neviděli. I tak ale děj, trochu poetičtějším jazykem souznícím s žánrem, nastíním. Žila byla jedna dívka, princezna. Protože ale měla zlou macechu, musela se oblékat jako hadrová panenka a neustále uklízet. Její jedinou potěchou byl zpěv. Macecha vlastnila kouzelné zrcadlo a měla zbožné přání, aby byla na světě nejkrásnější. Když jí zrcadlo řeklo, že nejkrásnější je však Sněhurka, narostla v ní zloba natolik, že se Sněhurky chtěla navždy zbavit. Ta ale naštěstí utekla. Temným lesem se dostala do chaloupky, kde žilo sedm trpaslíků, s nimiž se ihned spřátelila. S láskou se o ně starala a čekala na prince na bílém koni. Ovšem macecha se jednoho dne dozvěděla, že Sněhurka žije. Rozhodla se tedy připravit lest a vzít osud do vlastních rukou... Dále myslím netřeba pokračovat.

V čem je Sněhurka a sedm trpaslíků žánr naplňující? Začnu ještě trochu zeširoka. Bratři Grimmové rozhodně nepsali pohádky určené dětem. Naopak tvořili díla často morbidní a temná. Na první pohled je Sněhurka veselým příběhem, ale hned vedle pozitivních emocí dokáže vzbudit i ty z opačného spektra. Zvláště u dětí v třicátých letech, které neměly tolik zkušeností se zobrazováním agresivity jako dnešní děti, musela Sněhurka v mnoha ohledech vzbuzovat strach. Jen vzpomeňte na ďábelskost macechy alias čarodějnice, na noční hvozd, který se snaží bloudící a plačící Sněhurku zachytit a nepustit, na kostlivce v hladomorně, poházené lebky. Pokud si ponechám poslední iluze, které mi zbyly, budu doufat, že podobné pocity Sněhurka umí vyvolat u malých diváků i dnes.

Co se týče dalších konvencí žánru, důležitý je zobrazený boj dobra proti zlu, což je základním atributem pohádek. A že je dobrým zvykem, aby právě dobro zvítězilo, snad nemusím zmiňovat. Nalezneme zde příběh, který pojednává o citech a lásce. Ten příběh je známý, v tomto případě okořeněný vtipem a až groteskním humorem. Když trochu odbočím, řeknu, že stačí přidat preciznost zpracování, chytlavé písničky a máte úspěch skoro zaručen. Sněhurka a sedm trpaslíků je pohádka, ale muzikálové prvky jsou zde rovněž přítomny. Film obsahuje mnoho známých písní (v české i anglické verzi) a tradiční popěvek trpaslíků „hej hou, hej hou“, který se stal legendárním. I dialogy jsou koncipovány tak, aby se rýmovaly. Tohle všechno přispívá k neskutečně pozitivnímu vyznění snímku. To ještě umocňují gagy a groteskní scénky, jejichž protagonisty jsou povětšinou trpaslíci. Ale Sněhurka má i další rovinu, což jsem v předchozích řádcích rovněž naznačovala. V protikladu k roztomilým a obětavým zvířátkům s očima tak hlubokýma, že se v nich utopí každý divákům pohled (to je specialita celé Disneyho tvorby), ke krásné Sněhurce a princi, k trpaslíkům se srdcem na dlani se objevuje zlá ježibaba, tajemný les. Takže zde máme věci, jež přispějí k dobré náladě, ale také prvky, které vytvoří strach a napětí. A tyto prvky tu být musejí, jen v porovnání s nimi pak dokážeme dobrotu a laskavost plně docenit.

Disney se v tomto filmu snažil přinést maximálně realistické vzezření, což se mu vcelku podařilo, i když je třeba dodat, že mnohem větší péče byla věnována ztvárnění zvířat než lidských postav. I tak ale musíme smeknout. Nasazení velkého množství lidí, snaha o věrnou kopii skutečné krajiny, snaha o dokonalou barevnost, to vše ze Sněhurky čiší. Potěší také propracovanost postav, obzvláště trpaslíci jsou každý tak jiný, ale přitom sví, že si je musíte ihned zamilovat. Mají své specifické vlastnosti, jsou aktéry těch nejvtipnějších výstupů a dokáží diváka příjemně naladit a potěšit. Sněhurka je ikonická vzhledem, povahou zapadá do kontextu ostatních pohádek. Kdybych to převrátila, spatříme v ní nositelku klasických stereotypů. Krásná Sněhurka pasivně trpí a čeká na prince na bílém koni. Myslím ale, že podobné nadinterpretace jsou v tomto případě zbytečné, i když třeba v jádru pravdivé. Že tohle je především film dělaný s láskou a proto, aby tyto pocity nejen u dětí také vyvolal. Sněhurku je možno chápat také jako cestu za poznáním, k němuž spolu s postavami dojdou i diváci, nebo jako nositelku tradičního morálního poselství.

Starý Disney měl své kouzlo a v kontextu dnešních animovaných filmů to kouzlo stále má. I když Sněhurka nepopírá touhu uspět po stránce finanční, dokáže tyto aspekty potlačit a naopak na odiv dát to, že disponuje jakousi filmovou duší. Působí pak hřejivě, ne chladně a vypočítavě, jak se to mnoha filmům, které se snaží být dokonalé, bohužel daří. Sněhurka je, dá se říct, vizionářské dílo. Speciální Oscar za filmové novátorství, kterého je Sněhurka držitelem, nemohl být svěřen do lepších rukou.