Krása. Vzplanutí. Smrt.

Strávit dvě hodiny koukáním na postaršího pána, který civí na nezletilého chlapce, nezní možná příliš lákavě. Po dějové stránce se toho ale o moc víc nestane... Snad kromě titulní smrti. Visconti ovšem umí krásně komponovat dlouhé záběry a na vizuálu i hudebním doprovodu jsou patrné jeho operní zkušenosti. Pokud se chcete u filmu prostě pobavit, tohle zřejmě není ta správná volba. Pokud vás zajímají myšlenky o umění, životě, a vůbec, přečtěte si radši knížku. Pokud chcete zaměstnat své smysly a nechat se pohltit emocemi bez pohádek okolo, Smrt v Benátkách může být tím pravým.

MORTE A VENEZIA BY 2MIG1

luchino visconti se odhodlal k něčemu dost odvážnému... rozhodnout se natočit film podle devadesáti stránkové novely, s minimem děje a fůrou filozofování a dumání o životě a umění a ještě ve stopáži přes dvě hodiny, to chtělo odvahu... zda se chtěl vydat spíše po příběhu, či spíše po tom filozofování bohužel nepoznáme, v první polovině filmu není pořádně to ani ono... můžeme zde obdivovat pouze krásné dlouhé záběry kamery, podpořené krásnou hudbou gustava mahlera.. jinak tu už zbývají pouze aschenbachovy obdivné pohledy na mladičkého tadža a asi tři flashbackové scény aschenbacha s jeho přítelem, které nahrazují vnitřní mudrování, podstatnou část knižní předlohy.. místo jakýchs takýchs myšlenek si ovšem zapamatujete pouze nepříčetně horlivého gustavova kamaráda, kterej neni schopnej říct jednu větu v klidu... v druhý polovině se už visconti bez tohoto obejde a zaměřuje se spíš na příběh samotný... paradoxně tím trochu upadá tempo, který je vůbec velkou záhadou celýho filmu... i když film vcelku nudí, ubíhá neuvěřitelně rychle... ovšem ani v té druhé polovině snímku nečekejte nějaký vzrůšo - opět pohledy, sem tam náznak úsměvu, nákaza, finito... na samotnej závěr se ale vyplatí vydržet... dlouhá scéna smrti v benátkách je natočena v krásný kompozici, ze který se tají dech ..což mě trochu přemlouvalo dát nakonec nějaký to procento na víc, ale jsem neústupnej...

Je to působivé...

Stejnojmenná kniha Thomase Manna mi už nějaký ten pátek leží v knihovně a upřímně řečeno, moc se mi do ní nechce. Když už se ale blíží ta maturita, film jsem si odpustit nemohla, navíc mě lákalo samotné jméno režiséra. Smrt v Benátkách je film náročný a i já se musím přiznat, že ne vždy jsem se dívala s radostí. Ale byly tam i scény, u kterých máte prostě pusu dokořán a jen tiše zíráte. Obdivuji práci titulního herce, ale také práci Viscontiho, neboť to má hlubokou poetiku, dokázal dokonale skloubit pomalou a citlivou hudbu s táhlými záběry a vzápětí to vše rozbít a ukázat nám Benátky zcela jinak...

Souhlasím s tím, že tento film ocení jen někteří. Pro mě to byl opravdu zážitek - při některých scénách jsem se přistihla, jak v tranzu s otevřenou pusou zírám na obrazovku. Film je citlivě doplněn hudbou, takže celek je naprosto perfektní.

Asi těžko může tenhle film sledovat klasický divák, protože tohle dílo je určeno především náročnému divákovi a musím říct, že jsem byl nadšen.