RECENZE FILMU

The Hurt Locker (Smrt čeká všude) provází skvělá pověst. Sbírá jedno ocenění za druhým a je i žhavým kandidátem na to nejcennější - na Oscara. Recenzenti i diváci jsou nadšeni a někteří bouchají šampaňské už teď. Z toho se dá vyvodit jednoduchý závěr - že je to zřejmě špičkový zážitek se vším všudy, který prostě musíte vidět. Proto se nestačím divit, že po zhlédnutí mám pocit, jako bych viděl nějaký úplně jiný film, ke kterému se mi všechna ta chvála vůbec nehodí... The Hurt Locker mě totiž nudil od první do poslední minuty, i přes své zjevné kvality.

Když jsem si řekl, že si snímek nechám uležet v hlavě a recenzi napíšu až později, byla to velká chyba. Po necelém měsíci jsem si nepamatoval téměř nic a bylo tedy potřeba se podívat znovu. Co mě ale skutečně překvapilo, bylo zjištění, že ve skutečnosti jsem skoro nic nezapomněl - ono tu totiž nic k zapamatování není. Děj vůbec nedrží pohromadě, neobjevil jsem nosnou linii ani nějaký důvod, proč nám režisérka ukazuje, co nám ukazuje. Je to jen skupina nesourodých výjevů z války, které nemají čím zaujmout, protože žádný z nich neobsahuje něco doposud nevyřčeného. Dal mi tedy film vůbec něco, co ne třeba takový Mariňák před několika málo lety? Jsem si až moc jistý, že ne.

Příběh o armádních pyrotechnicích je veskrze plný klišé a válečného patosu. Už po několikáté je nám prezentováno, jak strašným místem válka je a jak ničí všechny ty lidi, kteří se jí musí účastnit. No a? Copak jsem to předtím neviděl v desítce jiných filmů? Po celou stopáž jsem tak měl neuvěřitelný pocit ztráty mého času, který bych mohl využít například ke koukání na bílou zeď. Při tolika nominacích v technických kategoriích jsem navíc čekal vizuál, který mě nadchne, ale stal se pravý opak. Pár efektních zpomalovaček a ruční kamera dnes už nic nespasí a vizuální stránka mě naprosto nezaujala. I přes její zjevnou vypiplanost a promyšlenost, kterou jí tvůrci věnují a kterou jim rozhodně neodpírám.

To je vlastně i všechno, co dokážu na Lockeru ocenit. Tu viditelnou snahu ve všech ohledech. Kathryn Bigelow očividně dělá vše, co může, aby zaujala, předala ponaučení a vůbec udělala památný film. V mých očích se to ale povedlo jen z velmi malé části. Možná, že za to může i moje nezúčastněnost v daném problému. Američani to jistě uvidí jinak, palčivěji a snímek pro ně bude mít mnohem větší vyznění. Ale pro mě, jako pro Čecha, který jen sedí a kouká na zprávy v televizi, je to s prominutím zívačka. Nechci válku zlehčovat, to chraň bůh, ale sledovat o ní už několikátý nachlup stejný vojenský "doják" mě prostě nebaví. A Smrt čeká všude skutečně není nic jiného než další agitka mírumilovných Američanů, kteří sice válčí kde a s kým se dá, ale v podstatě je to hrozně mrzí...

Když se přesuneme k hereckým výkonům, vidím jen typický kvalitní průměr. Ano, všem hercům jejich role věřím, ale ostatně si nepamatuj válečný film, kde by hercům věřit nešlo. Ztvárnit vojáka je docela snadné. Shodíte účes, nasadíte výraz drsňáka, v novějších filmech si i minimálně jednou za ty dvě hodiny pobrečíte... a máte Oscarovou nominaci v kapse... Možná jsem na Hurt Locker tak přísný právě proto, že jsou všechna ta ocenění taková samozřejmost. V případě hereckých výkonů a kamery to zrovna u tohohle filmu vyloženě bije do očí.

Právě všechen ten oscarový šum kolem Lockeru škodí úplně nejvíc. Film, který bych mohl hodnotit jako docela nadprůměrné válečné drama, je teď vystaven mnohem větší kritice, kterou si také mnohem víc zaslouží. Vznikne "Chicago efekt", kdy je docela zábavný a rozhodně ne špatný kousek zahlcen tolika cenami (na úkor jiných a lepších), že se na něj sesype mnohem víc nesnášenlivosti, než sby bylo nutné. The Hurt Locker totiž je docela dobrý film, který mě sice nudil a nezaujal, ale své klady má a přívrženců najde jistě také plno. Ale od snímku, od kterého mnozí čekají vítězství v nejcennějších Oscarových kategoriích a prvního plešouna za režii pro ženu, je to sakra málo.

PS: Jinak je ale žena - režisér - naprosto irelevantní a záměrně se o tom v recenzi nezmiňuju.