RECENZE FILMU

Žena na režisérské stoličce. Kdekdo by od ní mohl čekat romantický příběh křehčí než poslední rampouch na začátku jara. Ten někdo by se však v Kathryn Bigelow ohromně spletl. Ve filmografii této dámy se to psychopaty, vrahy a jadernými ponorkami jenom hemží. Na slovo ji museli poslouchat už takoví chlapáci jako Keanu Reeves či Harrison Ford. Když uvážíme, že byl jejím manželem James Cameron, není se ani čemu divit. Na rozdíl od jeho filmů, jsou však snímky Katryn Bigelow o poznání temnější a hrají na vážnější notu.

Nejinak tomu je i v její novince, válečném drama The Hurt Locker, v českém distribučním názvu poněkud krkolomně přeloženo jako Smrt čeká všude. V něm sledujeme tým speciálně vycvičených pyrotechniků, kteří kdesi v Iráku zneškodňují výbušniny přímo v centru válečných bojů. Není jim co závidět. Nejenom že se jejich mysl musí pekelně soustředit pokaždé, když přestříhávají barevné drátky vedoucí od nálože k rozbušce, oni musí zároveň všemi smysly vnímat vše, co se děje kolem nich. Každý z místních obyvatelů, kteří jejich počínání se zájmem sledují, může být za okamžik jejich katem. Může to být muž, který vychází z domu, žena na cestě z obchodu, chlapec s fotbalovým míčem. Nedá se zde věřit nikomu a ničemu. A zkuste za těchto okolností zůstat v pohodě. Není nikdo, na kom by válečné zkušenosti nezanechaly následky. Někoho zlomí, někoho posílí. Nebo si to alespoň zpočátku myslí. Stejně jako si to myslí někdo, kdo poprvé pocítí omamné účinky drogy. Má sice strach, ale vzrušení z nepoznaného ho žene dál na okraj propasti.



Asi takovým způsobem by se dalo popsat, o čem The Hurt Locker je. O závislosti. O závislosti na adrenalinu, na nevědomí toho, co vám přinese příští minuta, při jejímž trvání jdete vstříc možné smrti. Cítíte, že byste tu být neměli, že doma by vám bylo lépe, že to všechno kolem je naprosto absurdní. Ale nejde z toho ven. Dokonce i ve chvílích volna střílíte po lidech pomocí videoher. Úvodní citát říká, že válka je droga. A ta se podává po dávkách. Stejně tak je nám režisérkou servírován příběh. Žádnou lineární story tu nehledejte. Film se omezuje prakticky pouze na jednotlivé akce pyrotechniků, a to bez nějaké větší návaznosti. Omezuje se právě na ty chvíle, které na jednu stranu můžete brát jen jako pracovní rutinu, ale zároveň se vám usadí hluboko uvnitř a už vás neopustí. Katryn Bigelow se vám je nesnaží servírovat v okatě efektním kabátu. Najdete zde sice pár zajímavě nasnímaných výbuchů, ale jinak se veškerá akce a drama odehrává v komornějším a civilnějším duchu, než jak jsme u válečných filmů zvyklí. Z tohoto pohledu by se The Hurt Locker dal přirovnat k povedenému českému Tobruku Václava Marhoula. Výsledkem je pak akce napínavá, ale také dokonale přehledná. Což nebývá u válečných filmů zvykem a je to věc, která mi na nich většinou vadí nejvíc.



Snadno se budete orientovat i mezi postavami. A to i přesto že ty hlavní nejsou obsazeny příliš známými tvářemi. Upozorňuji, že nemá smysl dívat se na The Hurt Lockera kvůli tomu, abyste si užívali herecké umění Ralpha Fiennese či Guye Pearce. Jejich několika minutové kreace z filmu nijak výjimečně nevystupují a jejich hvězdný statut se mezi ostatními příjemně vytrácí. Bohužel se o nějakém hereckém výkonu, který by převyšoval ostatní, nedá mluvit ani v případě na Oscara nominovaného Jeremyho Rennera. Ale jelikož je jeho postava přeci jenom poněkud v popředí, dá se právě jeho nominace chápat jako ocenění celého hereckého ansámblu.



Čeho si u filmu také možná ani nevšimnete, je hudební doprovod. O ten se postarali Marco Beltrami (výborná hudba k 3:10 Vlak do Yumy) a Buck Sanders. Oba též za svoji práci na tomto filmu nominovaní na Oscara. Nutno říci, že nesložili špatný soundtrack. Ale abyste ho dostatečně ocenili, doporučuji si ho sehnat samostatně. Když už jsme u těch plešounů, každý už asi ví, že o jednoho letos usiluje i Kathryn Bigelow a že protihráčem jí je sám James Cameron. Já osobně doufám, že Kathryn se ho o něj tentokrát pokusí připravit. Avatar je super film, ale z jeho sledování vám úsměv na tváři neztuhne.