GOLDIE FILM

Federico Fellini, tohle jméno zná snad každý, kdo se o kinematografii jen otřel, protože obecně symbolizuje zasněného umělce, nepřístupného filmaře, který točí pro náročnější diváky a k ostatním se otáčí zády. Takové škatulkování asi není úplně v pořádku. Zvlášť režisérova raná neorealistická tvorba, v goldies zastoupená již kouskem Cabiriiny noci, se dá celkem snést i svátečnějšími diváky. To až na pozdějším Fellinim, tom surrealistickém a alegorickém, se vylamují zuby.

Dnes se podíváme na pomezí těchto Felliniho poloh. Na nádherně depresivní snímek La Dolce Vita, Sladký život.
Ačkoliv podle prestižních kritiků ze Sight a Sound se Federicovým majstrštykem stalo první surrealistické 8 1/2, já si s nimi dovolím nesouhlasit. Právě předchozí Federicův projekt, poslední ještě částečně neorealistický, tedy sedm a půltý Sladký život, považuji za jeho vrchol (spolu s mladší alegorickou hříčkou Zkouška orchestru).
Sledovat houževnatého novináře Marcella Rubiniho (Marcello Mastroianni), kterak se propadá hlouběji a hlouběji do povrchního světa hvězd, snobů a společnosti, jež si ráda říká "vyšší", skýtá obrovské kouzlo, energii a poselství.
Na náměty měl ale Fellini talent vždy, ačkoliv si neustále stěžoval, že nemá o čem točit. Vždy si nakonec, i kdyby oklikou, nějak dopomohl k atraktivnímu příběhu.

Není ale divu. Potřeboval je. Pro jeho tvorbu, Sladký život nevyjímaje, často platí, že v ní více či méně rezignuje na ucelený příběh a vypráví spíše epizodicky. Satyricon třeba celistvost zcela hází za hlavu a pouze řadí kauzálně nesouvisející scény zaštítěné námětem, ovšem jinak sotva propojené.
Sladký život se této nesourodosti blíží, ač ji zatím úplně nepropadá. Přesto střídáme lokace, vedlejší postavy a podzápletky se značnou razancí a během těch téměř tří hodin není úplně snadné udržet vždy pozornost. Naštěstí to není tak nemožné jako u starších Darmošlapů, kteří už se při množství postav a motivů dají sotva usledovat.
Řekl bych, že Sladký život je v tomto ohledu přesně vyvážený, takže vzniká jedinečná komplexnost představovaného světa, ale stále zvládáme udržet niť příběhu. Měli bychom si uvědomit, na jak tenké hranici se tu Fellini pohyboval. I vždy zjednodušující anglická wikipedie, aby děj přiblížila, ho musí rozdělit na jedenáct částí někdy ještě nutných vzájemné kombinace.

Jen těžko se popisují kvality tohoto vynikajícího filmu. Ta atmosféra sladkého zmaru, záměrného upadání protagonisty do stavu katatonického požitkářství. Nepříjemný, ale svým způsobem fascinující pocit unavenosti moderním světem. Fellini přitom nikdy neupadá do prvoplánové deprese. Jeho podivný mix dekadence, zvláštní nostalgie a možná i závisti nemá mnoho srovnání.
La Dolce Vita se tak po právu stal filmem zcela zásadním a nepostradatelným. Právě z něj pocházejí kultovní záběry na milenecký pár ve fontáně Trevi, popřípadě socha Ježíše zavěšená na helikoptéře a opouštějící věčné město, tedy scény hojně citované a variované napříč kinematografií. A právě z tohoto snímku vzešlo označení "paparazzo" určené pro bulvárního fotografa. Paparazzi s "i" se mimochodem správně používá pouze v množném čísle, takže vždy, když uvidíte pojem špatně napsaný, si odteď vzpomeňte Felliniho film.

Fellini obsadil do hlavní role Marcella Mastroianniho, herce, v němž se nakonec našel. Střetl se s ním ještě několikrát, včetně hlavní role ve stěžejním 8 1/2 a Městu žen, abychom je dnes vnímali v podstatě jako jednu osobu. Skutečně se mi nedaří nepřisuzovat v myšlenkách Felinimu Mastroianniho tvář. (Když se pak v snímku Interview setkávají v jediném zábětu, působí to až nepatřičně. Jako by se Superman sešel s Clarkem Kentem.)
Mastroianniho cynický pohled skrze brýle, pobavenost nad světem a místy naopak udivenost z něj byly přesně tím, co Fellini potřeboval pro sdělení svých myšlenek. Málokdy se najde takové souznění herce a režiséra. Snad jen dvojice Herzog/Kinski a provaření Burton/Depp se s tím očividným vzájemným porozuměním dají srovnat.
Všichni ostatní pak už jen zastávají vedlejší role. Fellini šel v tomto od extrému k extrému. Buď nabídl velký chumel postav, z nichž každá měla stejně prostoru (Darmošlapové, A loď pluje, Zkouška orchestru), nebo častěji vybral jednoho protagonistu, kterého postavil do naprostého popředí (8 1/2, La Strada, Casanova).

Silně pochybuji, že se mi povedlo někoho z vás na Felliniho nalákat. Ti, kteří o něj mají zájem, už se na Sladký život dávno chystají, nebo ho mnohem spíš už viděli, a ti, kteří se s ním zatím neznají, se mohou řečmi o náročnosti a složitosti cítit odrazováni. Což je samozřejmě chyba, i když být v kůži těchto diváků, raději bych pro seznámení s Federicem pokukoval po Silnici či Cabiriiných nocích.
Věřte ale, že Sladký život je jedním z nejkrásnějších, nejrozmarnějších, nejdrsnějších, nejsmutnějších a dodnes nejmodernějších filmů. Čiší z něj nepopsatelná energie a komplexnost, jakých dnes snímky příliš nedosahují.