Tak rozhodně to není žádný excelentní film, spíše snůška přemýšlivého pana profesora. Vyloženě role psaná na míru pro pana Macháčka, ale z filmu žádný zážitek nemám.

Skalpel, prosím!

Krása mnohokrát spočíva v jednoduchosti, ale tentokrát a v tomhle případě je spíš v preciznosti, detaile a kontroverznosti vlastností Lékaře neurochirurga a jeho geniálním propojením jeho "osobní kariéry"s tou pracovní... V roli úspěšného a neomylného doktora dostáva nejeden úkol, který zvládne velice dobře, horší je TO už ve sféře soukromé hlavně ve výchově dětí kde si není už tak jistej,,, Nejdůležitější roli tzastáva jeho vždy podporující manželka, která za ním stojí kdekoliv a kdykoliv a jaxe postupně dozvídá sám ani nevěděl co všechno má vlastně jeho milující žena pod kontrolou (; Dílo je fantasticky doplněno hudbou, vystupňované až do hororového napětí, nechybí samozřejmě etické hledisko a taky emocionální rovina filmu nezaostává za kvalitou dramatickou perfect

Pro náročného diváka

Jedinečný televizní film z atraktivního lékařského prostředí, oproti těm současným výjimečný svou vážností a absolutní věrohodností. Tragický rozměr vytváří hlavní motiv nevyhnutelné smrti bezstarostného, avšak už symptomatického dítěte, jejíž bytostnou nespravedlnost prožívají jak souvislostí znalí lékaři, tak hochův dědeček s dojemnou úctou k lékařským autoritám. A nutno říct, že tehdy se jim opravdu věřilo.. Jsme svědky těžkého vnitřního rozhodování šéfchirurga v excelentně sebejistém podání Miroslava Macháčka, zda se pokusit o riskantní zákrok s vysokou pravděpodobností exitu přímo na operačním stole, anebo malému pacientovi dopřát pár týdnů života ve stínu smrti. Místy dramaticky táhlý děj prohlubují profesorovy vnitřní úvahy, v souladu s principy myšlení bilancující šance, odbíhající k všednímu dění a filozoficky komentující paradoxy dočasného jevu zvaného život. Nástin tragiky v souvislosti s hlavním tématem vyzvedává smrt dospívající dcery docenta Krtka, která jeho, jenž je schopen ve vteřině rozhodovat v otázkách života a smrti, svým osobním rozměrem zcela vyřadí z běžného života. Nesmírně působivá je scéna, v níž zdrcený Krtek před očima profesora, svého blízkého kolegy, bezradně bloudí dětským pokojem, dotýká se předmětů své dcery a konstatuje: "Teprve teď si uvědomuju, jak málo jsem ji znal. Zkouším číst básně, které četla ona a zjišťuju, že jim vůbec nerozumím..." A jeho kolega nemůže víc než s pochopením naslouchat, říct není co... Vnímavější divák si lehce uvědomí, jak jemu samotnému protéká život mezi prsty, když mylně přikládá důležitost povrchním hodnotám, zatímco ty skutečné hodnoty považuje za tak samozřejmé...