RECENZE FILMU

Pokud je něčeho opravdu málo, tak kvalitních romantických komedií. Proto když se objeví nějaká jen trochu vybočující z řady, mají diváci často tendenci ihned rozprostírat červený koberec a skládat oslavné básně. Týká se to i Terapie z láskou, jíž se dostává nesnesitelné pozornosti, ačkoliv jde o zcela zpackaný film v důsledku jen bezvýjimečně zapadající mezi konkurenci.

David O. Russell je technicky zručný, ale velmi nedůsledný režisér. V době Tří králů bych to nejspíš netvrdil, předloňský Fighter však ukázal, že nezvládá ani ukočírovat herce, když nechal (zároveň produkujícího) Christiana Balea proměnit film, který o něm vlastně vůbec nebyl, ve svou hereckou exhibici, čímž zcela převálcoval jakoukoliv výpovědní hodnotu.
Naštěstí tak nedopadá Terapie s láskou, i když se opět potvrzuje režisérova slabost pro slavná jména. Terapie pro změnu doplácí na druhý hlavní neduh již ne moc nadějného filmaře - vaření z vody tam, kde došly veškeré suroviny.
Pat Solatano (Bradley Cooper), muž, jemuž mírně řečeno straší ve věži, se tu snaží po psychickém zhroucení a rozvodu vyrovnat s návratem do společnosti. I když mnohem spíš se zdá, že realitě není schopný čelit a naopak se bude snažit svou ex získat zpět. Ta si však nechala potvrdit soudní příkaz, který Patovi zakazuje se k ní přiblížit nebo jí i volat. Rodina se to Patovi nesnaží vymluvit, protože by tím jen spustila jeho záchvaty agresivity, takže nad ním jen kroutí hlavou a doufá, že ho to nějak přejde.

Zprvu se vše vyvíjí skvěle. Robert De Niro hraje (výjimečně ne senilního) otce, románek se stejně narušenou Jennifer Lawrence nabízí zajímavé možnosti a my čekáme, co se stane, co zajímavého si pro nás režisér připraví dál. První půlhodina rozdávající karty je skutečně vtipná, svižná, zajímavá. Najednou ale uplyne dalších dvacet minut, čtyřicet, hodina... a nestane se už nic.
Vztahy zajedou do vytyčených kolejí. Nic, co by se podobalo nečekanému zvratu, se nekoná (ačkoliv jsme neustále směřování k jeho očekávání) a do děje se vecpe jakási trapná taneční soutěž. Ve chvíli, kdy by spolu právě představené postavy měly začít komunikovat a zahájit tak skutečný děj filmu, se vše zastavuje a z místa se už nepohne.
Preference padají k nule rychleji než u Věcí veřejných a já mám pocit obrovského zklamání z toho, že co se zprvu tvářilo jako nějaké ozvláštnění, se nakonec stalo tím nejobyčejnějším možným slaďákem.

Skutečně - když někdo uvádí, že Terapie s láskou neustále něčím překvapuje a není tím, čím se zdá, nedokážu si to rozumně vysvětlit. Protože pokud mě vývoj něčím překvapil, tak naprostou absencí jakékoliv inovace nebo ozvláštnění. Dokonce jsem zcela bez přehánění začal mít pocit, že neskutečná předvídatelnost a ospalá nepřekvapivost musejí být záměrné a v úplném konci z nich bude vyvozeno, že 1) exmanželka neexistuje 2) je mrtvá 3) je to Lawrence... Jenže konec je opět přesně takový, jaký musí. V tom nejtradičnějším směru.
Sledování se tak proměnilo v útrpně frustrující záležitost, kdy jsem si pomalu začínal uvědomovat, že to opravdu bude až tak prázdné a zbytečné. Každý ročník Oscarů má své velké "do počtu". Doposud jsem si myslel, že ten nejzbytečnější film nominovaný v hlavní kategorii je letos Pí a jeho život - pletl jsem se.

Naprosto mě iritovalo především ono zmíněné nevyvíjení vztahů. Jako by každá z postav existovala ve svém vlastním vesmíru a její činy nedoléhaly do světa ostatních, do nichž náhodou naráží. Způsob, jakým tu spolu hrdinové komunikují, je přeplněný atraktivními slovními výměnami, za nimiž se ale skrývá jen prázdnota - věty přicházejí odnikud a nikam nevedou. Což však rozhodně není záměr ani cíl filmařů, kterým by se snažili poukázat na absenci přirozené lidské komunikace - jde pouze o neschopnost ji na plátně simulovat.
Zakončeme to trochu méně konfliktně. Konfliktnost se totiž k Terapii láskou nehodí. Herci jsou schopní tu strnulost a nefunkčnost postav alespoň částečně maskovat, příjemná hudba se pokouší o totéž. Pro někoho, kdo chce u něčeho usnout, asi nepůjde o špatnou volbu. Diváci, co si k Russelovi odskočí třeba od Transformers nebo Stmívání, pak možná zažijí umělecký vrchol sezóny.