RECENZE FILMU

Guy Ritchie má pověst největšího režisérského machra a jeho Sherlock Holmes jedné z nejpříjemnějších výplachovek poslední doby. Madonnin ex se naoko odklonil od své dosavadní tvorby, aby přivedl na svět slavného londýnského detektiva, přesto se nakonec své filmografii nijak nevzdálil. Polovina diváků se cítila uražena nedodržením předlohy, druhá polovina upozorňovala na to, že až tenhle obraz Holmese v jeho podstatě vystihuje. Rozčeří vody i dvojka?

Nerozčeří, podobná se totiž jedničce tak bezvýhradně, až člověka napadne, že "vše již bylo vyřčeno". Hra stínů je o něco bombastičtější a natripovanější, jak má správný sequel blockbusteru být, ale jinak nabízí stejný recept, kde možná šéfkuchař přidal víc koření, ale jinak se není čeho bát. Pokud ale rádi obměňujete chutě, budete nejspíš zklamaní, protože s ničím neotřelým oproti minule Ritchie nepřichází. Vzhledem k tomu, že nic podobného ale nesliboval, mu to jen těžko můžeme vytýkat v prvním plánu.
Kouzlo celého projektu tkví opět v nekonečné zfetovanosti režiséra (a hlavní postavy), která prostupuje každou složku od děje po vizuál. O leckom občas říkáme "vypadá, že si šlehnul", což má být kritika a důkaz nezvládnutosti, Ritchie ale točí záměrně tak, abychom ho vnímali jako hyperaktivního puberťáka, co lepí scénu za scénou pouze podle toho, jak moc cool mu to připadá a jak moc efektní to může být.
Vzniká dojem naprosté přeplácanosti, jednoduchosti a čisté spontánnosti, což je samozřejmě jen iluze minimálně co do oné spontánnosti. Právě tenhle dojem ale máme u Ritchieho tak rádi.

Sherlock Holmes i tentokrát klipově rychle vyšetřuje naprosto nesofistikovanými způsoby, přičemž proti němu stojí arcipadouch profesor Moriarty. Ten je sice v podání Jareda Harrise méně charismatický než Mark Strong, zato ale ze své podstaty vyrovnanější a rovnocennější soupeř. Celkem logicky vystupuje jako temný opak Holmese. Stejně inteligentní, domýšlivý, ambiciózní a boxující, na druhé stranu ale... no... střízlivý a při smyslech? Oba chtějí svých schopností využít ve vlastní prospěch - Holmes chce, aby každý viděl, jak moc cool je, Moriarty zase (zřejmě) touží po světovládě.
Nějaký "Duel of Fates" ale neočekávejte, protože příběh byl potlačen na úplné pozadí a Ritchieho efektní scény naházené jedna na druhou nějakému poměřování pindíků nepřátel na život a na smrt nepřejí.
"Poučení" z hlavní myšlenky může být snad jen to, abychom doufali, že nebezpečně chytří lidé budou natolik dětinští, aby je ani nenapadlo svých schopností využít k ničení druhých - právě "dětinskost" totiž odlišuje Holmese od Moriartyho a jen díky ní máme jednoho rádi a druhého ne.

Čemu naopak přejí, je opětovné budování buddy chemie mezi Robertem Downey Jr. a Jude Lawem. Jejich hašteření zachází do naprostých extrémů a situace, v nichž by jiný dal Holmesovi přes hubu, řeší Lawův Watson ironickým úšklebkem. Což zabírá.
Ritchie se opět baví různými náznaky Holmesovy homosexuality, ale protože musel Doyleovým potomkům podepsat, že coming out nepřijde, drží se jen na úrovni podvraťáckých vtípků vůči klišé bromancí - osobně si myslím, že je to lepší, než kdyby Holmes skončil poněkud netradiční svatbou, čemuž bych se u Ritchieho vůbec nedivil. Tuhle hranici mu ale okolnosti stanovily. Pro někoho by bylo konečné prolomeno klišé zajímavé, ve výsledku by na sebe ale poutalo příliš pozornosti a snímku uškodilo. (Ritchie si to alespoň kompenzuje přítomností Holmesova bratra.)
Stejně jako u jedničky platí, že bez bezchybně obsazené hlavní dvojice by snímek fungoval mnohem méně, protože podivný vztah hrdinů by působil trapně nebo nuceně.

Přestože dávám jasně najevo, že děj Sherlocka patří mezi ty obyčejnější a je tomu tak správně, z jiného úhlu pohledu zároveň jistá nedotaženost škodí. Zápletka "Moriarty něco kutí a chce rozpoutat válku" plně dostačuje, problém je, že ji Ritchie (podobně jako nedávná Mission: Impossible 4) nedokáže přetavit do základních pudů a instinktů, které by hrdiny popoháněly. Ono tomu tak vlastně ani nemá být. Roztěkaný Holmes vyzývá Moriartyho k duelu čistě "ze sportu", Watsonovi je to všechno spíš ukradené a myslí na milou, Moriarty se nudí a vedlejší postavy jen nahrávají (za hrdiny celou dobu běhá Noomi Rapace, aniž víme "proč"). Ritchieho testosteronové stylizaci neprospívá, že nedokáže rozproudit skutečný adrenalin v krvy. Každou scénu natočil naprosto špičkově, stal se jedním z mála, kdo dokázal z lesa udělat víc než statickou kupu stromů, ale jakoby se nepodařilo hrdiny i nás těmito scénami postihnout. Důvod je právě v nerozvinutém (jakkoli jednoduchém) MacGuffinu.

I tím, jak moc se dvojka podobá jedničce, pak přichází jistá vyčerpanost stylizace, která by nemusela být (a v Ritchieho minulosti mnohdy nebyla) jen samoúčelným tvůrčím egoismem. Víme, že Ritchie umí skrze audiovizuální stránku filmu vyprávět jednoduchý příběh, aby působil hutně a plnohodnotně. V Sherlocku Holmesovi to ale nedokáže. Jednička byla alespoň relativně neokoukaná, Hra stínů ale nabízí jen spoustu nedovařeného potenciálu.
Navštívit Sherloska Holmese s přáteli v kině by ale rozhodně nebyla ztráta času, protože pořád platí, že se na to "velmi dobře kouká" a sem tam se uchechtneme nějakému vtípku. Co si ale budeme nalhávat - Ritchie má na víc.

PS: Neustálé adorace Hance Zimmera nechápu. Sherlock Holmes 2 opět neobsahuje jediný nový motiv, posté variuje Piráty z Karibiku a využití pár klasik není důkaz autorské invence, ale spíš opaku!