RECENZE FILMU

Láska kvete v každém věku a také si moc nevybírá, koho a jak omámí. To se nám snaží říct nová romantická komedie s Catherine Zeta-Jones v hlavní roli. A přestože v daném žánru nelze brát vztah starší ženy s mladším mužem jako velkou inovaci, vzpomeňme například na svádění Diane Keaton Keanu Reevesem ve filmu Lepší pozdě nežli později, můžeme Sexy 40 pokládat za vcelku milou a příjemnou podívanou.

Catherine Zeta-Jones se jako správná dáma za svůj věk nestydí, a tak zde ve svých 40 letech hraje 40tiletou ženu, která se právě rozchází s manželem. Sandy, zklamaná manželovou nevěrou, se spolu se svými dvěma dětmi (majitelé nejvtipnější hlášek filmu) stěhuje do centra velkoměsta, kde hodlá započít novou etapu svého života. Není to ovšem nic jednoduchého. Nejenže si poprvé od školy najde pořádnou práci, která zamává jejím dosavadním poklidným a uspořádaným životem, doteď živil rodinu manžel, ale především musí absolvovat schůzky s muži, které jí dohazuje kamarádka. Není nutné podotýkat, že oni muži jsou sice v dobrém sociálním postavení a při velkém sexuálním apetitu (dle rad je po rozchodu nejdůležitější si pořádně zasouložit a zapomenout tak na problémy), ale jinak je jejich chování na úrovni primitivních buranů (rozhovor přes dveře kadibudky za konání velké potřeby). Na matku dvou dětí je toho prostě hodně. Proto se Sandy rozhodne využít ochoty Arama (sympatický Justin Bartha) a najme si ho jako chůvu. Aramovi je 25, má sice vysokoškolský titul, ale sám vlastně pořádně neví, jakým směrem by se měl jeho život ubírat. K nelibosti svých rodičů tak marní čas tím, že obsluhuje v kavárně nebo do sebe nechává kopat na kurzech sebeobrany pro ženy.



Jak se vztah mezi matkou a chůvou jejích dětí bude dál vyvíjet, je více než zřejmé. Pravidla žánru jsou daná a režisér Bart Freundlich (Nevěřte mužům, seriál Californication) je nehodlá v žádném případě měnit. Což je vlastně, vzhledem k první polovině filmu, docela škoda. Dokud totiž mezi Aramem a Sandy funguje vztah zaměstnanec – šéfová, zůstává v jejich vzájemném poznávání jakýsi odstup, který pak mezi oběma zvyšuje příjemné napětí v každé intimnější chvilce, ve které by se tento původní vztah mohl změnit ve vztah milenecký. V Sexy 40 tento model funguje skoro stejně dobře, jako tomu bylo mezi soukromými detektivy v Měsíčním svitu nebo agenty v Aktech X. Bohužel to s nimi i úplně stejně dopadlo. Postel by měla být v takovýchto případech závěrem, ne průběhem. Jakmile ústřední dvojice postelí projde, napětí a jiskření se ztratí a divákovi nezbývá nic jiného, než čekat na povinný kritický bod, kterým musí vztah obou protagonistů projít, aby utvrdil sílu jejich lásky.



Čeká to i Sandy s Aramem. Sandy se v tu chvíli otevřou oči a je jí jasné, že vztah s klukem, který čte Harryho Pottera, prostě fungovat nemůže. Aram zase neví, jak má naopak Sandy přesvědčit, že jejich vztah šanci má, že lásce na věku nesejde. A k tomu další vážná témata jako rodičovství a tak. Zde by se nabízel další možný konec (při střihové pětiminutovce to na něj i vypadá), který by byl přijatelný a ne zcela typický. Společný život by sice nevyšel, ale i tak by jim jejich známost něco dala. Jak Sandy, tak Aram by pevněji zakotvili v životě a, i když každý zvlášť, jejich cesta by měla již jasnější směr. Jenže tu máme závěrečných deset minut, ve kterých nás nečeká možná úplné šťastný, ale minimálně smířlivý konec. Kdyby se neodehrál několik let po odloučení, možná bych ho i bral. Takto ale vypadá nuceně a zcela zbytečně.