GOLDIE FILM

Pokud se ve světových publikacích zabývajících se kinematografií hovoří o českém (potažmo československém) filmu, můžete se vsadit, že se text bude zabývat československou novou vlnou. Určitě nejprogresivnější období naší kinematografie, ke kterému dnes můžeme jen s obdivem vzhlížet, neboť současná tvorba notně pokulhává, bylo živnou půdou pro mladé umělce, kteří stvořili společensky kritické, ale také po formální stránce velice novátorské filmy. Společenské změny, jež se odrážejí ve filmu, tak by se dala šedesátá léta v Československu zjednodušeně charakterizovat.

Naši tvůrci té doby se mohou se zdviženou hlavou postavit vedle filmařů francouzské nové vlny či italského neorealismu, dvou podobně inovativních směrů. Příznivé tvůrčí podmínky, talentovaní umělci, to vše zajistilo československému filmu mezinárodní ohlas. A veliký mezinárodní ohlas sklidila i Věra Chytilová, jedna z nejvýraznějších osobností československé nové vlny. Asi k tomu přispěla její povaha, díky níž za svá díla dokázala s tehdejšími pohlaváry donekonečna bojovat, svou váhu mělo i to, že byla ženou. Ale bezesporu by nedosáhla úspěchu, pokud by její filmy nestály za nic.

Sedmikrásky jsou jakýmsi zlomem v tvorbě Chytilové, kdy po dokumentárně laděných snímcích přichází film, ze kterého její rukopis na hony čiší. Sedmikrásky jsou Věra Chytilová v ryzí podobě. Československá nová vlna, to jsou jednak snímky o obyčejném člověku, jednak stylizovaná podobenství, kritizující zlovolnou moc. A někde mezi ně by se daly zařadit právě Sedmikrásky, ač významů konotují více. Sedmikrásky by nebyly tím, čím jsou, nebýt spolupráce s výtvarnicí Ester Krumbachovou, která měla na svědomí i scénář spolu s režisérkou a která v šedesátých letech ovlivnila mnoho našich tvůrců. A opomenout nesmíme ani manžela Chytilové, kameramana Sedmikrásek Jaroslava Kučeru.

Mnoho lidí, kteří Sedmikrásky poprvé spatřili, nechtěli věřit, že k nim existuje scénář. Existoval a podle mě byl velice promyšlený, protože Sedmikrásky, to není jenom všudypřítomné ničení, dvě mladé holky a jejich šílené nápady, Sedmikrásky nám chtějí říci mnohem více a mají hloubku. Vyvstane otázka o podstatě destrukce a o tom, kam až může zajít. V jinotajích autorky dostaly do filmu další významy. Na jedné straně to je kritika soudobé zkažené společnosti a morálky, čímž omlouvají i konání Marií („Když je zkažený svět, budeme zkažené i my!“), dle autorek je to i jakási demonstrace toho, že jenom děj nestačí, že důležitá je i forma a důležitá je také estetika všeho kolem nás. Vždyť hezkým lidem všechno snáze projde, hezké věci kolem sebe hromadíme, zkrátka krása vítězí. Na tom se dodnes nic nezměnilo.

A o čem že je tedy ten děj, který až spolu s formou utváří film? Hlavními postavami jsou dvě Marie, kamarádky. Jedna blonďatá a krátkovlasá, jedna dlouhovlasá tmavovláska. Na první pohled tak jiné, na druhý pohled se stejným názorem na věc. Obě byly ztvárněny neherečkami, což je jeden z hlavních rysů nové vlny, nejen té československé. Hledání představitelek nebylo snadné, nakonec však myslím byly vybrány ženy, které se svých rolí zhostily dokonale. Obě se na počátku filmu rozhodnou, že budou zkažené, protože je takový i okolní svět. Divák je v úvodní scéně díky stylizovaným zvukům a jejich pohybům vnímá jako loutky. Pak děvčata, která typizují kostýmy (věnec, závoj), začnou naplňovat svá slova. Destruují vše okolo, někdy se chovají jako smyslů zbavené, dělají si blázny z postarších mužů, které díky své kráse a mladistvosti využívají a pánové jim na lep ochotně skáčou...

Dalo by se mluvit o každé scéně, protože každá je výtvarně něčím výjimečná a celkově něčím nápaditá. Daly by se podrobněji popsat praktiky jejich zacházení s muži. Ano, další významová rovina filmu by mohla spočívat i v tom. Muži tu prostě nejsou vyobrazeni kladně. Působí jako hloupé, naivní postavy, které se snadno nechají oklamat krásnými, mladými dívkami. A dívky toho využívají, bohatí, starší pánové jsou pro ně dočasnou vstupenkou do lepšího světa. Nevím, jak publikum mužské, ale snad mohu mluvit za publikum ženské. Dívkám prostě musíte fandit, smějete se jejich eskapádám a ťukáte si na čelo, když vidíte mužské postavy a jejich chování.

Sedmikrásky neměly lehký osud, ale to neměl žádný film Chytilové. Překvapivě byl schválen scénář, kdy pohlaváři skryté poselství neodhalili. Jenže jak říká sama Chytilová, mnoho se dá vykouzlit střihem. Takže po uvedení byli „ti nahoře“ nemile překvapeni. Sedmikrásky dostaly zákaz, byly cenzurovány, na některých místech se nesměly promítat. Dokonce se o nich mluvilo v parlamentu, kdy proti nim ostře vystoupil poslanec Pružinec. Ale to by nebyla Věra Chytilová, aby nezačala bojovat jako lev. Kritici film hodnotili pozitivně a jejich slova podpořily i ceny z festivalů, režisérka si dokonce vybojovala možnost vyjet se snímkem do Spojených států.

Dodnes je to film pro mnohé těžce uchopitelný. Sama jsem s ním měla zpočátku problémy, ale dala jsem mu druhou šanci a najednou mě baví. Hodně baví. Má v sobě tolik významových rovin, tolik toho, co nám může říci. I po několikátém koukání budete objevovat další významy. Pro mě je jedním z nich i poselství, že co je jednou zkažené a v rozkladu, nedá se spravit a slepit dohromady.