GOLDIE FILM

Akiro Kurosawa patří mezi naprosté velikány světového filmu. Mnoho z věcí, které dnes považujeme za naprosto běžné, použil on jako vůbec první. Už nejen za to mu patří velké uznání od každého obdivovatele pohyblivých obrázků - a já samozřejmě nejsem proti, naopak. Přesto se ale musím přiznat, že většinu mistrových filmů mi stačilo vidět jednou, abych si jejich pokrokovost a preciznost vychutnal, ale neměl pocit, že je třeba se někdy vracet. Výjimky tvoří Rašomón, vynikající Nebe a peklo a právě Sedm samurajů, kteří na člověka svou výjimečnosti ihned dýchnou.

Příběh sedmi vyhladovělých tuláků s velkou minulostí a žádnou budoucností, kteří se rozhodnou takřka zadarmo zachránit jednu malou vesničku před bandity, znáte nejspíš všichni z amerického remaku Sedm statečných - asi nejprofláknutějšího nešpagetovského westernu vůbec. I on má vlastní kouzlo, s poetikou a jistou romantikou Japonska ale prérie Divokého západu nemůžeme srovnávat. Snímky jsou to zkrátka, ačkoliv zápletkou identické, zcela odlišné.
Kurosawa žene do popředí otázky cti, kodexu a věrnosti. Ne jako nějaký patetický, křečovitý výkřik, ale jako jediný způsob jednání, jaký postavy znají. Pro Japonsko typický přístup, kdy se čestné chování považuje za samozřejmost i u těch nejdrzejších a nejprohnanějších hlavních hrdinů, je sám o sobě protikladem vyznění Sedmi statečných, kdy může být překvapující, že se "kaubojové" k akci skutečně rozhoupali. A tento zásadní rozdíl staví mezi obě vize značnou propast. Ne že by samurajové na rozdíl od amerických kolegů neměli "volbu" a slepě následovali dogmata, jen jsou jejich motivace a vnitřní odhodlání na úplně jiné úrovni.

K nezapomenutelnému zážitku pomáhá Akirova schopnost dát každým záběrem najevo, že "tohle je umění", které lze přirovnat ke stejnému talentu Francise Forda Coppoly. Sedm samurajů má (stejně jako například Kmotr) punc velikosti a monumentálnosti, na který se prostě "nešahá". Jsou jako umělecké dílo v muzeu, neprodyšně uzavřené neprůstřelnou ochrannou schránkou a obehnáno sametovou páskou. "Jen očima." Pro někoho tak může výsledek působit maličko neživě a přehnaně, což je ostatně můj problém s jinými Kurosawovými filmy, konkrétně u Sedmi samurajů to ale vypadá tak patřičně, že si nejde moc stěžovat.
Kurosawa tu využívá svých trademarků - převážně velmi důrazného vedení herců, které převzal z tradice japonského divadla, aby natočil podle svých slov "velmi zábavný film", což mě vede k jisté duálnosti Sedmi samurajů.

Ti jsou totiž japonskou verzí velkofilmu pro tamního mainstreamového diváka, ale zároveň vrcholně uměleckým dílem. S tím, že se tu mísí klady (a ano, občas i některé zápory) obojího.
V první řadě není zapotřebí složitý děj, který by vrstvil velké množství motivů, jejž zde hledají někteří filmoví teoretici - podle mě zcela zbytečně a nuceně. Před sebou totiž máme v podstatě čitelný snímek, který umí promluvit a zřetelně vyslovit své myšlenky. To ale zavání "obvyklým přístupem", proto mají mnozí tendenci hledat desáté a bůh ví kolikáté plány. K čemu by ale byly?
Filmová poetičnost dostatečně zastírá banální příběh, až se zcela přirozeně stává něčím víc. Snažit se rozšifrovat každou vteřinu mi přijde proti záměru samotného Akira a jeho vize "zábavného filmu".

Možná i proto se Sedm samurajů obecně pyšní pověstí nejlepšího japonského snímku. Víme ale, jak bývají tyto tituly ošidné. Když je nějaký snímek "nej", musí být dostatečně přístupný, aby onu výjimečnost každý pochopil. To možná vyznívá trochu negativně, je ale pravda, že když už podobný kompromis mezi velkým uměním a velkou masou diváků, tak právě takto!
Akiro Kurosawa totiž natočil zásadní snímek, kterým by měl projít každý filmový "fanda", jenž o sobě chce uvažovat jako o zúčastněném. Je to prostě povinnost bez diskusí a námitek. A takovou aroganci si nemůže dovolit každý film.