RECENZE FILMU

Kdyby byl letošní oscarový vítěz v kategorii celovečerní dokument filmem hraným, byl by příšerný. Něčemu tak překroucenému, přeslazenému a obecně přitaženému za vlasy by nešlo uvěřit. Takovéto věci se na tomhle světě prostě nedějí! Jenže co jiného by potvrzovalo pravidla než výjimky?

V RECENZI OČEKÁVEJTE SPOILERY
O Rodriguezovi se na začátku sedmdesátých let věřilo, že strčí do kapsy Boba Dylana, jenže jeho dvě desky byly na domácím trhu naprosto ignorovány, takže kariéra nadějného a značně tajuplného mladíka skončila dřív, než vůbec začala.
To není moc nezvyklé, takových příběhů existuje spousta. Jenže tohle je teprve začátek. Rodriguez se totiž stal nesmírně populárním mezi bílými mladíky v Jihoafrické republice. Slavným na úrovni Evise nebo Beatles, jeho desky se tam prodávaly po statisících a každý ho znal a obdivoval.
Jeho zmizení si posluchači vysvětlili efektní historkou o sebevraždě přímo na jevišti před diváky, asi aby svému idolu dodali ještě o trochu víc šťávy.

Tak v Africe „přežíval“ jinde zapomenutý Rodriguez třicet let, dokud se parta jeho fanoušků, nyní již mužů ve středním věku, nerozhodla jeho osud přesněji zmapovat. Jaké bylo jejich překvapení, když po značném úsilí a slušnému množství náhod zjistili, že Rodriguez nejenže nespáchal na pódiu sebevraždu, ale dokonce vůbec nezemřel a dodnes pracuje coby řadový dělník v Detroitu.
Konec jak z pohádky. Jihoafričanům se vrátil jejich Elvis, z obyčejného dělníka se ze dne na den stala celebrita. Za deset let od znovuobjevení a ještě víc podpořeno právě nyní tímto dokumentem se navíc povědomí o Rodriguezovi vrací i zpět do USA. Sám písničkář se jako správný srdcař nakonec vrátil na detroitské předměstí a dodnes žije ve stejném domě na smetišti Ameriky, i když sem tam se k nějakému konzertíku nechá přemluvit.

Dokument, který toto vše mapuje, není složitý ani hluboký, velmi jasně a přehledně pátrání po ikoně přibližuje a útočí hlavně na emoce. A daří se to velmi, nutno podotknout. Nevím, jestli k událostem došlo přesně takhle ani jestli je kvalita (jistě pěkné na poslech) Rodriguezovy hudby zveličována, ale dokumentu se daří v podstatě odvyprávět "filmový" příběh se vším všudy, umí zaujmout a umí se prodat. Je dojemný, sympatický, nadšenecký. Možná se v tom všem nadšení a ve svém šťastném konci poněkud rochní, ale to mu alespoň já dokážu odpustit.
Sice mám obecně raději, když dokument nenásleduje ten nejklasičtější vzorec vyprávění, ale když už to musí být, tak právě takhle.
Skvěle funguje i gradace, kdy čím míně víme tím víc jsme vývojem překvapeni. Proto jsem ostatně na začátek dal varování o spoilerech. U dokumentů je běžné děj shrnovat, protože je nesledujeme kvůli "příběhu", ale kvůli faktům okolo. Sugarman ale v tomto ohledu skutečně funguje jako klasický film s vývojem a zvraty. Zvlášť pro české publikum, které Rodrigueze stále nezná.

Pátrání po Sugar Manovi letos opanovalo Sundance, kde mělo premiéru, a nakonec si došlo pro Oscara. Oboje je logické, protože jde o film nabitý pozitivní atmosférou naznačující, že schopnosti a talent jsou nakonec po právu odměněny, i když se to zprvu nezdá - to zní velmi americky. Nejen co se týče Rodrigueze, ale i party nadšenců, co ho přes všechny překážky objevili.
Navíc představuje člověka, který na první pohled ztratil vše, ale nikdy nepropadl beznaději (na rozdíl od těch krásně depresivních textů).
Tuhle sluníčkovou vizi bychom museli odmítnout u hraného filmu, dokumentární žánr ji ale při správné konstelaci ospravedlňuje a obohacuje.
Nevznikl tak progresivní dokument překypující informacemi, ale veskrze klasická podívaná, která zvedne náladu jedním nepravděpodobným happy endem a krásnými znovunalezenými melodiemi.