RECENZE FILMU

James Cameron strávil nesnesitelně dlouhou dvanáctiletou pauzu mezi Titanikem a Avatarem točením podmořských 3D dokumentů. Připravoval si tenkrát pevnou půdu, aby se svým modře fosforeskujícím megahitem dobyl svět, a zároveň si nadělal kamarády mezi začínajícími filmaři. Zatímco nyní připravuje pokračování pecky z Pandory, k známým se vrátil a nechal jimi natočit snímek, jenž nese jak prvky oněch dokumentů, tak právě Avatara (samozřejmě zcela okrajově - jen v úvodních scénách). Spolu se svěřenými penězi a technikou dostal štáb jasný úkol. V první řadě má podat důkaz, že 3D může být funkční prvek nejen pro okrasu, ale pro opravdové zvýšení zážitku, na což jeho dlouhodobým znásilňováním v poslední době můžeme zapomínat.

Sanctum představuje alespoň za začátku v podstatě uspokojivou exhibici tohoto záměru, které dohled Camerona sluší. Mnohem více jí ale slušela samotná Cameronova režie a zásadně větší rozpočet, aby bylo vytyčený a nelehký úkol možné splnit i víc než jen "uspokojivě" a déle než jen "ze začátku". Prakticky veškeré pěkně vypadající 3D se totiž vtěsnalo do první poloviny, nebo spíš třetiny filmu, kdy se jeho využití nabízí zcela otevřeně. Potom nás opouští a s ním i naděje.
Pak se totiž do popředí dostává příběh mnohem víc, než by bylo příhodné. Ten je zcela okrajový, lineární, klišoidní a jednoduchý. A vizuál to nezachraňuje tak moc jako u Avatara nejen proto, že je najednou uzavřen do jedné hnusné jeskyně, ale i proto, že u sci-fi/fantasy mýtu stačí epic feeling, pocit osudovosti a velkoleposti, abychom nad jednoduchým příběhem přivřeli oči. V podstatě komorní story z dneška tak jednoduché východisko nemá. "Přežijeme to," protože žánrově a stylově příběh zcela dostačuje, ale jen těžko budeme skákat do stropu radostí.

Sanctum je skutečně primitivní snímek o skupince potápěčů, kteří uvízli v obří neprozkoumané a zčásti zatopené jeskyni. To moc zajímavě nezní, bohužel. Když ale víme, co očekávat, můžeme přesto obdržet snesitelnou podívanou, protože nic se vyloženě nevymkne z rukou.
Prim tu nejdřív hraje fascinace přírodou, jejími krásami a nebezpečími, abychom nakonec v příběhu podle skutečné události už jen utíkali (uplavávali) o život. V podstatě: proč ne.
Nicméně to, zřejmě tak trochu podle očekávání, nefunguje víc než na půl plynu, protože jasně vidíme, že Alister Grierson se hodně snaží vypadat jako James Cameron (zřejmě další jeho úkol), ale nemá na to prostředky ani schopnosti. Po prvních patnácti minutách, kdy velkolepé exteriéry mizí, se pro člověka jen kopírujícího něčí styl stává prakticky nemožné utáhnout tento zprvu na vizuálu stojící snímek do zdárného konce, když už najednou nemá kam umístit helikoptéru a musí začít budovat atmosféru.
Nedaří se ale oživit funkčnost Jimovy Propasti, protože na to nestačí mít Camerona za zády, na to musíte Cameronem být. Popřípadě jiným nadaným filmařem. Rozhodně ale ne někým, kdo nadaného filmaře imituje.

Můžeme ocenit, že se nejedná o módní přehlídku krásných lidí, což vyloženě hrozilo. Jde spíše o typickou jízdu emmerichovského střihu, kdy se okolo archetypálních postav ve známých situacích tvoří primitivní dramatické momentky. Bohužel v temné jeskyni to není možné vyvést do dokonalosti. Grierson nemůže být vzhledem k okolnostem tak úplně Emmerich, aby to zachránil destrukcí, ani Boyle, aby mu v jeho přísně prostorem ohraničené situaci stačil talent. Z výše zmíněných důvodů navíc není ani sám sebou.
I proto je to celé silně instantní, ošoupané, nepotřebné. Ale rozhodně to není vyloženě špatně natočené. Prostě další z řady popcorn movies, jejichž ambice byly uměle vyvolány slavným producentem, ale v snímku samotném nejsou. Mnoho lidí to urazí, mnoho snad až znechutí. Je to zcela oprávněné a pochopitelné. Za sebe ale můžu říct, že když se oprostíte od nějakého Jamese Camerona, slibované jízdy do neznáma a zpět, čapnete nachos s chilli omáčkou a kolalokovou limonádu, máte napůl vyhráno.
Necítím zklamání, nechuť, ani nemám potřebu se tomuto primitivnímu snímku vysmívat, protože v podstatě splňuje svůj účel technicky obstojné 3D atrakce v překvapivě komorním balení.

I takové filmy potřebujeme. Po Oscarech nás navíc navrátí do reality.
Sanctum se snadno cupuje na kousky. Je to tak trochu naivní a nepatřičný film, který jen variuje dávno viděné, na což se nadává naprosto samozřejmě. Sám jsem na to nadával přímo ve své minulé recenzi na Světovou invazi. Sanctum se nachází na velmi podobné úrovni - má ode mě ostatně stejné hodnocení - jen to bude mít těžší u diváků, protože jsou na něm ty chyby strašně vidět, což je rána po právu neléčitelná. Dokud se na začátku poletuje okolo jeskyně, jde zakamuflovat lecco. Jakmile se ale prostor zúží, nezbývá než vyložit karty. A ten bluf je cítit na sto honů.

PS: Komu chybí zmínka o hercích, by si měl vážně rozmyslet, jestli ten film potřebuje vidět. Má o něm velmi zkreslené informace. Tím nechci říct, že herci hrají "špatně", ale že je úplně jedno, jak hrají...