RECENZE FILMU

Než jsem se vypravila na projekci tohoto filmu, tak jsem si sama sobě říkala, že od tohoto filmu celkem moc nečekám, že to prostě bude další krimi film z produkce České televize. Ale musím tedy uznat, že jsem se dosti spletla: není to vůbec ten „další film“. Sice hned na začátku mě až zamrazilo při úvodní akční scéně, kdy jsem si říkala, že tenhle film se tedy perlou české kinematografie asi nestane… Jen posuďte: hlavní postava, Karel Hrubeš (Michal Dlouhý), v ní dalšímu policistovi hodila odjištěný granát a zvolala na něho něco ve smyslu: „Postřeh!“ Policista ho chytil a duchapřítomně odhodil jak horkou bramboru do nějaké místnosti a tam ten granát vybuchl a pak se oba policisté poprali. Samotný boj teda nebyl moc dobře udělaný, celkově to působilo dost nevěrohodným dojmem a hlavně se to hodí tak do nějakého přihlouplého amerického akčního seriálu… Ovšem po této scéně už žádná další podobná, alespoň pro mě, příšerná scéna nepřišla. Takže film nabíral na přitažlivosti a velmi zajímavě nám ukazoval jednotlivé charaktery oněch aktérů Orlických vražd.

Celkově má film stopáž 137 minut, což je celkem dost, ale tvůrcům se ji opravdu povedlo zvládnout a diváka pořád udržují v pozoru, což je hlavně zásluhou dobrého scénáře a režií Jiřího Svobody. V hlavních rolích ve filmu uvidíte výše zmíněného Michala Dlouhého a Jana Dolanského - oba herci ukázali, že hrát opravdu umí. U Michala Dlouhého mě to ani nepřekvapuje, ale Dolanský mě překvapil mile po svém nemastném neslaném výkonu v Perníkové věži.

Jinak k ději. Děj je orámován léty 1990 až 1995. Jiří Svoboda se inspiroval sérií tzv. Orlických vražd, které se odehrávaly v letech 1990 až 1993. Šokovaly tehdy veřejnost právě svojí brutalitou a tím, že své oběti vrazi házeli do Orlické přehrady v sudech s louhem. Svoboda se podle svých slov snažil řídit fakty, takže z části to můžeme i chápat jako jakousi rekonstrukci případu s tím, že jsou tam i zobrazené myšlenkové pochody vrahů, jak si je představovali tvůrci. Jediné, co mi pak v závěru opět přišlo trošku přitažené za vlasy, bylo jakési „zkladňování“ Karla Hrubeše. Ale jak říká sám Jiří Svoboda, lidé nejsou černobílí. Proto také ten název „Sametoví vrazi“. (I když ve mně tento název spíše vzbuzoval jakousi spojitost se Sametovou revolucí). Co mě také mrzí na tomto filmu, je to, že v něm opravdu jen velmi okrajově tvůrci ukazují práci policejních vyšetřovatelů, a to ještě k tomu tak, že když už se tedy ve filmu objeví, z devadesáti procent jen souloží… Dále jsem si všimla i pár dobových nesrovnalostí, což na důvěryhodnosti filmu rozhodně moc nepřidá.

Ale abych tu jen nehanila: obdivuji práci kameramana, neboť odvedl opravdu velmi dobrou práci, na film se opravdu hezky dívá, opravdu vydařilá je práce se světly a barvami. Film zpracovává už samo o sobě velmi přitažlivé a celkem vděčné téma, ale to samotné určitě není ani zdaleka kloudná část úspěchu. Určitě bych mohla jmenovat filmy, který podle obsahu vypadají velmi zajímavě a pak vás unudí k smrti. Jsem tedy opravdu ráda, že tento film mezi tyhle filmy nepatří. I přes malé drobnosti je to velmi počin velmi zajímavý, ať už svou tematikou, tak zpracováním. Jistě si nebudete rvát vlasy z hlavy, když na něj půjdete do kina, neboť patří k těm lepším českým filmům.