RECENZE FILMU

Francouzská režisérka Claire Denis přichází ve filmu Sama v Africe s příběhem bělošky Marie, jejíž rodina žije na černém kontinentu již několik generací. Maria zde žije momentálně se svým bývalým mužem Andrém a synem Manuelem. Jejich živobytím je plantáž s kávovníkem. A přichází čas, kdy vrcholí nejen čas sběru úrody, ale také nepokoje, které zmítají tamější kraj, kdy černí chtějí za své domoviny definitivně vytlačit bílé. Pokud čekáte napínavé drama, hádáte správně. Tedy jen částečně.

Drama vás čeká dozajista, ovšem s tím napětím už to tak slavné není. Místo něj na řadu přichází spíše nepřehlednost a bohužel i nuda. Režisérka Mariin příběh vypráví na přeskáčku a nejeví téměř žádnou snahu se v jejích osudech více orientovat. Je tedy na divákovi, aby zapojil hlavu a vlastní představivost a domyslel si mnohé detaily, které by mu pomohly film pochopit jako celek. Claire Denis mu ale nejde vstříc ani v tomto případě. O postavách víme minimum a je proto těžké si k nim vybudovat jakýkoli vztah, či chápat jejich konání. Zprvu se dá možná pochopit, že se Maria drží na farmě zuby nehty, je to přece jen zdroj její obživy, rodinná tradice. Její odhodlání se dá pochopit i ve chvíli, kdy atmosféra v okolí houstne a vypuknutí občanské války je za dveřmi, v tomto případě hraje svou roli Mariina hrdost, touha překonat strach a zachovat to, co budovala její rodina po generace. Když už se ale kolem ní začnou objevovat domorodci ozbrojení samopaly a její vlastní rodina je v bezprostředním nebezpečí ztráty života, města se mění ve válečné pole, je skutečně těžké pochopit, co zapříčiňuje její posedlost zůstat na místě, které je časovanou bombou. Stejně těžko pochopitelnou postavou je Mariin syn (Nicolas Duvauchelle), který se zdá být životem v Africe otráven, i když v ní žije pravděpodobně od narození. A v momentě, kdy se po jednom z útoků původních obyvatel stává holohlavým maniakálním vypatlancem, který asi pro výstřel z pušky nepůjde daleko, se tak trochu mění v klišoidní karikaturu. Jedinou postavou, která má v hlavě alespoň něco ze zdravého rozumu je pak Mariin manžel (Christopher Lambert), který se ji pokouší přemluvit k odjezdu do Francie. Jeho působení ve filmu však nemá dlouhého trvání, jako by veškerá racionalita musela jít z cesty. Zůstává jen nesmyslnost chování ostatních postav a brutality válečných bojů.



Denis rozhodně ví, jak chce příběh vyprávět, její režisérská ruka je pevná. Ovšem vede ji značně nenápadně a s evidentními uměleckými ambicemi. Však také film bojoval na festivalu v Benátkách. Ambice ovšem nejsou vše. Dlouhé, mlčenlivé záběry prodlužují snímek do nekonečna a k jejich oživení nevedou ani scény s povstalci, i když brutalitu rozhodně nepoztrácejí. Problém je patrně v tom, že nejenže se divák pořádně neorientuje v ději samotném, režisérka mu ani moc nedává možnost orientovat se, kdo vlastně proti komu stojí. Dokonce se objeví postava jakéhosi žoldáka zvaného Boxer (režisérčin oblíbenec Isaach De Bankolé), kterého předchází pověst velkého bojovníka, pod nímž chtějí jedni zabíjet a druzí by nejraději zabili jeho. Proč tomu tak je a kdo vlastně Boxer je, se také nedozvíme. Odměnou za takovouto hru režisérky s divákem je pak herecký výkon Isabelle Huppert v roli Marie. Tato francouzská herečka, kterou asi nejvíc proslavil snímek Machaela Hanekeho Pianistka, za který byla oceněna na festivalu Cannes, odvádí přesvědčivý výkon a hlavně díky ní má divák tendence zůstat v bdělém stavu až do konce filmu.