GOLDIE FILM

Na světě snad neexistuje klasičtější romantický příběh. Romeo a Julie, Shakespearova možná nejslavnější tragédie, se proto dočkala nespočetného množství adaptací. Film samozřejmě nemohl zůstat pozadu. Mezi nejznámější snímky patří Luhrmannova moderní verze z roku 1996, v níž zazářili Leonardo DiCaprio a Claire Danes, ale především pak Zeffirelliho dílo, natočené o třicet let dříve. V době, kdy v Evropě vrcholila či pomalu odeznívala slavná období, ona nekonvenční umělecká hnutí souhrnně nazývána jako nové vlny, přichází tento italský režisér s filmem, který se vyznačuje spíše konvenčním pojetím. Tradiční námět, jeho víceméně věrný přepis, divadelnost. Tyto přívlastky ovšem nejsou na škodu. Zeffirelli k látce přistoupil zodpovědně a s citem, tudíž se z jeho Romea a Julie stala snad nejslavnější filmová verze všech dob. Oprávněně.

Florentský rodák Franco Zeffirelli považuje divadlo za základ všeho. Na jeho přístupu k filmu je to znát. Režisérovo pozdější úzké zaměření, a to točit snímky dle literárních klasik, bylo formováno už od mládí. U divadla začínal. Působil jako herec, později i jako divadelní režisér. Navíc studoval renesanční architekturu. Zkrátka všechno směřovalo k jednomu – stát se specialistou na Shakespeara. Za mnohé musíme vděčit i další personě italského filmu Luchinu Viscontimu. Ten Zeffirellimu pomohl stát se režisérem filmovým. Na sklonku 60. let 20. století (režisér ale natočil jednu, dnes spíše neznámou, komedii již v roce 1957) už nic nebránilo tomu, aby se Franco Zeffirelli pustil do vlastních ambiciózních projektů. A že to byly projekty zdařilé. Kritici Romea a Julii přijali více než vřele, snímek má na kontě spoustu cen včetně dvou Oscarů, získal punc klasiky. Zeffirellimu se vstup do světa kinematografie nemohl povést lépe.

Děj asi nemá cenu popisovat. Renesance je v plném proudu a v italské Veroně žijí dva významné rody. Montekové a Kapuletové se však na smrt nenávidí, z tohoto faktu vyplývající vnější okolnosti se pak stávají hybatelem děje. Zajímavou skutečností je, že ani v knize, ani ve filmu se nedozvíme, co onen svár zapříčinilo. Čtrnáctiletá Julie se dostala do věku, kdy by se dle tradice měla pomalu vdát a založit rodinu. Otec plánuje svatbu s Paridem, Julie se však na plese zamiluje do Romea. Což o to, oba jsou mladí, krásní, z dobře situovaných rodin, v podstatě by jim v cestě nemělo nic stát. Jenže jejich vztah není předurčen k naplnění. Julie je totiž Kapuletová a Romeo Montek. Rozpor mezi oběma veronskými rodinami nakonec zničí štěstí dvou mladých lidí, kteří měli celý život před sebou. Jejich smrt však vykoupí kýžený mír. Romeo a Julie z dnešního pohledu obsahuje archetypální postavy i samotný syžet. Zeffirelli až na malé výjimky, jedná se především o drobné nuance na konci filmu, Shakespearovu předlohu respektoval. Ani menší odchylky od děje však podstatu či výsledný efekt díla nijak nemění.

Co se týče postav, je tragédie Romeo a Julie vyvážená. V centru dění stojí dva klasické charaktery, které mají zhruba stejný prostor. Mladá Julie je krásná, energická, ale musíme brát v potaz její věk. Oplývá trochou naivity, dávkou křehkosti, ale i schopností intenzivně milovat. Romeo, o dva roky starší mladík, je rovněž velice pohledný. Původně typický puberťák, chtělo by se říci. Svědčí o tom například jeho citová nevyrovnanost a přelétavost. Jenže láska k Julii jej naprosto změní. Najednou nevidí, neslyší, za své štěstí je ochoten se prát s kýmkoliv. Ve filmu má důležitou roli i Juliina chůva. Nehezká žena s pronikavým smíchem je pro Julii druhou matkou, sdílí její tajemství a trápení a spolu s Otcem Vavřincem pomáhá oběma mladým milencům překonávat různé nástrahy. Vyrovnanosti však Shakespeare dosáhl díky postavě Merkucia. Neméně zásadní charakter, ač vedlejší, se svým významem nakonec vyrovná titulním hrdinům. I představitelé Merkucia a Tybalta zapříčiňují, že se jejich postavy stávají nezapomenutelnými.

Zeffirelli učinil jeden důležitý krok. Do rolí Romea a Julie obsadil neznámé, debutující a především mladé herce. Leonard Whiting i Olivia Hussey byli věkově zhruba stejně staří jako jejich figury. To přineslo kýžený efekt, dodalo to filmu to správné, tak trochu naivistické vyznění. Nutno ale podotknout, že oba představitelé se svých partů zhostili na výbornou. Typově přesně zapadají. Olivia se svými havraními vlasy a radostnýma očima vystihuje Juliin charakter skvěle, stejně jako se to povedlo Leonardu Whitingovi. Oba si vás naprosto podmaní, chemie mezi nimi funguje na výbornou a vy jim věříte každé slovo, každý čin. Ta fatálnost jejich lásky tam prostě je. Herecké obsazení lze tedy považovat za jednu z hlavních deviz tohoto filmu.

Romeo a Julie již jako hra klade důraz na emoce a citové prožívání postav. Tuto lyričnost ve filmu zdůrazňují zpěv, ale i veršované dialogy, které na několika místech, snad pro navození atmosféry, zůstávají zachovány. Všechno vyvažuje bojová nálada, jež se celým filmem prolíná. Zeffirelli snímek pojal divadelně. O tom svědčí například použité kostýmy, ale především neokázalá výprava, celkově komornější pojetí, ale také samotné herectví. A filmu to takhle sluší. Co upoutá dále, to je bezpochyby tklivá hudba. Zajímavým prvkem je vložené intermezzo, které je ještě zdůrazněno použitím meztitulku. Celkově je ale Zeffirelliho verze Romea a Julie přesvědčivá, uvěřitelná. I když víte, jak děj probíhá a jak celý příběh dopadne, dění na plátně sledujete s napětím. Cosi vás k němu stále poutá...