GOLDIE FILM

Obvykle, když se film chválí, připodobňuje se ke zlatu. Název naší sekce jde ostatně týmž směrem. Rodinná oslava, jeden z nejzásadnějších evropských filmů posledních 20 let, ale nemá se zlatem nic společného. Je to špína, rez, zkaženost do posledního kousku celuloidu, kterých kdybyste se chtěli zbavit, prodřeli byste se skrz naskrz a nezůstalo by vám nic. Snímek je to nepříjemný, nesnesitelný, netolerovatelný tím, že bez vytáček vrství tolik záporné energie, že po jeho zhlédnutí se cítíte jako vyplivnutý bonbón.

Jedná se o první z řady snímků následujících polovážně míněný manifest Dogme 95, který sepsali severští režiséři v čele s Larsem von Trierem a právě Thomasem Vinterbergem. Manifestem se (více či méně, nikdy ale úplně) řídilo několik zajímavých umělců v letech 1995-2005. Bylo to přínosné období, jež světu dalo nejeden unikátní snímek (krom Rodinné oslavy ještě například von Trierovi Idioty nebo Kragh-Jacobsenův Mifune). Dnes už můžeme sledovat spíše jeho dopad a následky, sami tvůrci, obzvláště von Trier, se ale spíš baví jeho záměrným narušováním.
Pokud jste o Dogme 95 neslyšeli, je to desetimístný seznam nabádající k opuštění se od jakékoli stylizace (zákaz kamerových filtrů, černobílého provedení, širokoúhlého formátu), přípustná je pouze ruční kamera. Je nemyslitelné, aby se natáčelo v kulisách, hrála jiná hudba než ta, kterou slyší hrdinové nebo se na natáčení dovezly rekvizity a osvětlení. Nesmí být využívána "akce", zbraně a samoúčelné násilí. Trvá se na aristotelovské jednotě času, místa a děje. Oproštění se od obvyklých "uměleckých" filmařských postupů je tak důrazné, že režisér dokonce nesmí své jméno uvést v titulcích. To vše proto, aby výsledný film nebyl uměleckou výpovědí, ale zobrazením pravdy.

Snad žádný ze snímků, jež se k Dogmatu oficiálně hlásí, nedodržuje seznam příkazů úplně. Rodinná oslava ale (jak se to na první z řady sluší) patří rozhodně mezi ty důslednější.
Do odlehlého Hotelu přijíždějí blízcí příbuzní a přátelé hoteliéra a jubilanta, aby zopakovali jeden z nejobvyklejších sociálních rituálů - rodinnou narozenivonou oslavu. Situaci, v níž se neočekává upřímnost a cit, pouze dodržení etikety. Předat dárek, pogratulovat, vyslechnout pár projevů a zpít se do němoty. Pak ostatně nebude tak těžké předstírat zábavu.
Co se ale stane, když jeden článek jinak perfektního řetězu zadrhává? Když nejstarší syn hoteliéra nepřišel pogratulovat a rozdávat úsměvy, ale odkrýt tajemství pod povrchem, jež vysvětluje smrt jeho sestry a napětí v rodině? Co musí vůbec jedinec udělat, aby donutil ty méně zúčastněné vybočit z kolejí a pohlédnout do očí nahé pravdě? Takto syrovými otázkami se Vinterberg zaobírá. Samozřejmě i mnoha dalšími. Mě osobně nejvíc zaujalo, že v celé té tragédii sem tam problesknou známky "vykoupení" a "nového začátku", kterého ale nelze dosáhnout, pokud se nahlas nevypořádáme s minulostí. Opět tu ale nejsem od toho, aby rozebíral myšlenky a záměry, přestože Rodinná oslava k tomu vyloženě vybízí.

Ostatně snímek vzešlý z Dogmatu 95 asi musí být "pouze" sérií "nasnímaných" situací, kterým se musíme věnovat a přemýšlet o nich. Děj sice (jak dogma káže) přesně rámován onou rodinnou sešlostí, která se na začátku setká a na konci rozloučí, jednotná pointa a vyústění jsou přesto leda naznačeny. Asi proto, že ani v životě nejsou události ohraničeny nějakým velkým vyrovnáním účtů.
Vinterberg úspěšně docílil toho, že jeho majstrštyk ztrácí status umění - zrcadla reality, místo toho stojí realitě bok po boku. Zobrazuje lidské charaktery a snad všechny negativní lidské vlastnosti - od těch patologických a fyzických až po duševní - stejně jako snahu vzepřít se jim. Přesto zde nenajdeme snad jedinou postavu, která by vyznívala kladně ve smyslu "filmového hrdiny" - asi i proto, že je tu skutečně jen málo prvků s přídomkem "filmový".
Svou formální strohostí jde tím spíš o velmi náročný snímek, protože na podobný přístup nejsme zvyklí. Hollywood se skutečně nahází daleko a vizuální i vypravěčská jinakost dělá z Oslavy jedinečný zážitek. Pro někoho ale asi zároveň nezkousnutelný.

Hrozně rád bych pochválil i herce, ale zdá se mi to zbytečné. Ještě jsem neviděl hrát seveřany špatně, bylo by to tedy opakování sebe sama. Nevím, jak je to možné, ale Švédi a Dáni na plátnech vždy koncertují.
Nakonec si tak trochu postesknu, že podobné filmy nevznikají i u nás. Právě Švédi a Dáni jsou počtem obyvatel srovnatelní s námi, mají podobné finanční možnosti, přesto je jejich kinematografie schopná produkovat zásadní díla, která nezapadnou ve světovém kontextu. Od konce šedesátých let jsme se k něčemu takovému nedokázali ani přiblížit. Co nám chybí? Proč to nebyli čeští filmaři, kdo sepsal svůj vlastní, mírně teatrální manifest s nějakým pěkným ideálem, který by dodal jejich snímkům jiskru? Asi neměli důvod, když nám, divákům, stačí tragikomedie a neméně tragické retro...