Rodina. Mizera. Altruista.

Příběh matky a pěti synů, kteří se přestěhovali za prací z jihoitalské vesnice do Milána není tematicky až tak originální - optimistický příjezd do města nefunguje tak úplně podle představ, ale rodina si nakonec nějak poradí. Tři ze synů jsou celkem normální, a tak jejich osudy působí spíš jako uklidnění mezi příběhy dvou cvoků - Simona a Rocca. Ti spolu totiž na první pohled nic moc společného nemají (kromě matky a bratrů) - každý z nich je blázen jiným způsobem a každý má postavený žebříček hodnot úplně jinak, což je ve výsledku vražedná kombinace. Simonova empatie a sociální inteligence se nachází kdesi pod bodem mrazu, jeho sobectví nezná mezí a jen sprostě využívá své okolí včetně rodiny a obvykle se to ani nesnaží zakrýt. Rocco naopak svým altruismem působí jako z jiného světa a oplývá extrémním smyslem pro rodinu, což všichni patřičně podporují (a taky trochu zneužívají), dokud nezačne Simonovi z bratrské lásky pomáhat se zcela nelogickými, nemorálními, antisociálními a nelegálními věcmi. Někteří lidé z jejich okolí dokáží tento sourozenecký vztah využít pro svůj prospěch, a pro některé dopadne připletení se mezi ně fatálně. První dvě a půl hodiny tohoto dramatu mezi městem, rodinou a jejími členy fungují dokonale, závěr je na můj vkus trochu moc hysterický. I tak to byl úžasný zážitek.