RECENZE FILMU

Zrození Planety opic nikdo moc nevěřil. Většina z nás čekala spíš další bezmyšlenkovité oživování mrtvé série, co nás omráčí svojí hloupostí a zbytečností. A proč si to nepřiznat, preqel legendy z konce šedesátých let skutečně jeví známky docela "hloupého" snímku, kde se kříží klišé a nelogičnosti. Místy lze zkrátka označit za dějově (i jinak) nedotažený, hlavně konec působí velmi zkratkovitě a zcela mimo realitu. Ale...

...opět se jednou potvrzuje, že když umí film pohltit, jsou jeho chyby zcela nepodstatné, a když celkový záměr funguje, detaily neplatí. Zdá se mi proto zbytečné vytýkat maličkosti a strhávat procenta za každou drobnost (ačkoliv ty drobnosti zde někdy dosahují nadživotní velikosti). Ano, v recenzi se budu ohánět stejnými argumenty, které používají fanynky Stmívání: "Je to hloupé, já vím, ale stejně se mi to líbí." Myslím si ale, že u Zrození se lze na rozdíl od naleštěných emo-upírů něčeho chytit. A to sice hmatatelné "atmosféry".
Tento pojem, atmosféra, se používá zcela běžně, každý víme, co si pod ním představit, ale definovat ho bývá těžké. Právě nová Planeta opic pak při pokusu o jeho vysvětlení může fungovat jako prototyp - atmosféra (spolu s emocemi) ho jako jediná drží nad vodou. Rozhodně to nejsou příběh, herecké výkony a vlastně ani triky; je to pocit, který umí navodit celek. Pocit, že byl z kinosálu odčerpán veškerý kyslík, načež ho nahradil film sám, na jehož přítomnosti jsme nyní závislí. A to je ta atmosféra.

Právě proto, že atmosféra je skutečně tím jediným, co se nám nabízí k ocenění, se stává Zrození Planety opic jednorázovým kinozážitkem stejně jako například Cloverfield. Tenhle snímek skutečně nemůže fungovat v televizi, ale ani napodruhé v kině, což ho, nutno dodat, automaticky neznehodnocuje.
Podivná souhra složek, z nichž žádná nefunguje na 100%, nicméně společně tvoří velmi konzistentní zážitek, stojí rozhodně za naši pozornost. Jen těžko se vysvětluje, jak se stalo, že ten klišoidní příběh, který nemá hlavu ani patu, může strhnout. Že triky, kvalitou po celou stopáž velmi nevyrovnané, po chvíli přestáváme vnímat. Že z filmu tak povrchního, při němž se navíc moc nemluví (a když ano, jde většinou o vatu), sálají emoce.
Možná i proto, že jsem na klasické sérii vyrůstal a byly doby, kdy jsem s vděčností sjížděl i pozdní (dnes, vidím, zásadně horší) díly. Být svědkem přerodu loajálního Caesara v postupně naštvanějšího a naštvanějšího vůdce, přičemž vím, kam až ta naštvanost musí vést, na mě silně zapůsobilo.
Pokud něco z příběhu funguje skutečně bez chyby, je to právě zaměření se na Caesarovy emoce a jejich přenesení na diváka.

Funkčnost Caesara jako charakteru je zásadní. Právě s ním soucítíme, právě jeho chápeme a je paradoxní, že právě jemu přejeme výhru. Musí to přeci být naše civilizace, která skončí, když hrdina uspěje. Jen tak mimochodem - považuji za velmi zajímavé, jak dokáže lidstvo samo sebou otevřeně pohrdat. Jako jediný živočišný druh si umíme vlastní vyhubení představit jako něco kladného a správného. Asi jde o důsledek nových ekonáboženství, které si našly místečko v mysli každého z nás, ale tím se zde zabývat nebudu.
Caesarova naštvanost, kolem níž se hromadí ony další, podružné emoce, se stala tím pevným bodem, který zatím neprovařený Rupert Wyatt potřeboval k navození tolikrát zmíněné atmosféry. Využívá dost možná toho, že naštvanost je nejfunkčnější emoce, kterou lze nejlépe zobrazit a přenést na diváka, aniž by to vypadalo nuceně nebo lacině. Ze stejných důvodů vyznívá nejlépe (jako jediná) z Nové trilogie Pomsta Sithů. Tu mi Zrození velmi připomíná v tom, že hloupé postavy v nefunkčním světě se hromadí okolo charakteru, kterému všechno leze na nervy dost na to, aby mohl příběh gradovat a působit zajímavě, přestože víme, jak začal, jak se bude zhruba vyvíjet a hlavně jak skončí.

Caesar (jistě i vám známý Andy Serkins) zabírá tolik místa, že herci, jejichž tvář reálně vidíme, jsou zásadně v pozadí. Snad jen Franco má trochu šanci se předvést, jen u jeho postavy rozhodně nemůžu mluvit o reálném vývoji a funkčních emocích. Když se jeho náruživý vědec nakonec usmívá při pohledu na opice právě přebírající vládu, naprosto nechápu, která bije - a proč to dělá. Navíc jsem zjistil, že Tom Felton nemá se svojí škatulkou problém a očividně plánuje hrát do konce života Draca Malfoye, tentokrát ale místo kouzelné hůlky používá paralyzér.
Kvalita triků se pohybuje v nepřímé úměře s množstvím světla, jak to tak ostatně bývá, což si Wyatt naštěstí uvědomil, takže povětšinou se sluší wetu chválit. Přijde mi ale podivné, že není Planeta opic ve 3D. Triky, množství kamerových eskapád i potenciál snímku jako takový dělá ze Zrození nejlepšího kandidáta pro stereoskopickou projekci letoška. Skutečně nechápu, proč zůstala šance neproměněna. I když je to rozhodně aspekt, který dokážu oželet.

Ano, případný nespokojenec bude mít pravdu, když namítne, že je Planeta opic hloupá a nelogická. To jí ale ubírá překvapivě málo. Už jen kvůli emocím, které se jí daří vyvolat. Už jen kvůli tomu, že se alespoň snaží vystavět plnohodnotný příběh, čímž se odlišuje od většiny letošní blockbusterové konkurence. Mohl bych napsat celý seznam chyb (přitom se děj ani nestihne dostat k situaci, kdy by opice skutečně ovládaly jakékoliv území, natož svět - to se zřejmě nakonec stane téměř bez přispění primátů jako takových), ale nevidím k tomu důvod. Když je film dobrý, nemusí být bezchybný. Jinými slovy méně chyb neznamená lepší film a naopak. Jediné, co bych vyloženě neodpustil, je dost useknutý konec, který nezodpovídá tolik otázek, kolik by se na prequel slušelo. (Mají tvůrci v plánu pokračovat? Budou na to mít?) Ovšem samo to, že bych si býval přál, aby Zrození Planety opic ještě neskončilo, mluví za sebe.