Černočerná tma je film béčkového typu, natočený za poměrně nízký rozpočet, avšak s vlastním kouzlem. Své fanoušky si našel hlavně poté, co vyšel na DVD. Mnozí se tehdy začali také shánět po soundtracku, ovšem bezúspěšně. Ten totiž nevyšel. Až za nějaký čas se objevil dvojsoundtrack Pitch Black – Bride of Chucky obsahující hudbu ze dvou filmů, které měl skladatel Graeme Revell na starost. Když si producenti uvědomili, že projekt Černočerná tma nebyl až tak prodělečný, rozhodli se, že vytvoří pokračování. Ten se jmenuje Riddick: Kronika temna a tentokrát vyšel i soundtrack, který je opět výsledek práce nadaného novozélandského skladatele Graeme Revella. I když oba filmy mají stejného hlavního (anti)hrdinu, a i když na sebe dějové navazují, je nutné říct, že rozdíl mezi prvním a druhým filmem je obrovský. První je komornější, odehrává se vlastně jen na jednom místě. I když jde o akční sci-fi horor, dá se tu postřehnout jistá dávka reálna a jsou tu i (pokusy o) smysluplnější dialogy. Druhý film je v tomto směru téměř na opačném konci spektra. Je velkolepý, děj skáče z jednoho místa na druhý, o reálnosti se nedá vůbec mluvit a dialogy jsou víceméně pouhým zdrojem zábavy a slouží jen k tomu, abychom se v tom kolotoči neztratili úplně. Proč to říkám? I když měl skladatel napsat podruhé hudbu k filmu o Riddickovi, mohl čerpat z předchozí práce dost málo, právě kvůli tomu velkému rozdílu. Musel vymyslet něco s úplně jiným charakterem. Jak se mu to povedlo? Podíváme se na to. Graeme Revella si filmaři často vyberou k zhudebnění nějakého akčního filmu. Ve svých pracích umí totiž šikovně používat celou řadu bicích nástrojů, známých i méně známých, a rytmická část je vždy nejen nápadná, ale i skvěle promyšlená. Výběr nástrojů, jak pro melodii, tak pro doprovod, je vždy velice pečlivý a vkusný. Snad i proto se hudba tohoto autora ve výsledku tak liší od běžných akčních doprovodů. Jeho hudební doprovod k filmu Riddick: Kronika temna se nechová jinak. Od samého počátku se snaží vzepřít tomu, aby se z něho stala další tuctová zvuková kulisa. Místo, aby každá planeta, na které se děj zrovna odehrává, měla hudbu s vlastním stylem, jak tomu bývá u jiných sci-fi filmů a seriálů, Revell spíše hledá společný prvek, který by se dal přizpůsobit všem představeným světům a který by vše sjednotil. Uvnitř tohoto jeho celistvého projektu ovšem přece jen zůstane místo na ty malé potřebné detaily, které zabraňují tomu, aby se vytvořil takový ten dojem anonymity v nevyhnutelném popisování představených světů. Detaily, které jsou nezbytné, nechceme-li otravně omílat jen pár nápadů stále dokola. Namísto tematického bujení a stylistických řešení, které už dominují všechny velké americké blockbustery, Revell prostě klade důraz na práci s omezeným počtem myšlenek a nutí celou hudbu rotovat okolo menší skupině nápadů, které během filmu podrobí menším úpravám, nutno dodat, že skoro vždy velice účinně. Uniformujícím prvkem je temná nálada. Jistou dávku chmurnosti má každá skladba. Revell vybírá radši temné tóny a barvy zvuku a odmítá jakoukoliv samoúčelnost. Vemte si třeba track č. 9 Kyra´s Theme, ve kterém dominují hluboké smyčce, a uvědomíte si, jak je pro skladatele žádoucí přizpůsobit se celkovému pochmurnému dojmu. To splňuje i předchozí část – Save My Family – a obzvlášť její krásný závěr, ve kterém mužský sbor a cappella, čili bez doprovodu, má svou kadenci. I patetické chvíle jsou zkomprimované, jako např. ve skladbě č. 11 Imam´s Death. Zarmoucená a pohnutá skladba, avšak pořád velice rozvážná. Je zřejmé, že se Revell přizpůsobuje klasickému hudebnímu modelu, proslavený filmovými skladateli jako John Williams nebo Jerry Goldsmith. Zajímavé je, jak si Revell z tohoto hudebního pojetí vybírá jen to, co potřebuje k zdárnému dosažení výsledku: odmítá přílišnou tematičnost hudby 18. století, ale také ryze sperimentální rozhodnutí. Atonality využívá jen minimálně (např. skladby 14 Hellhounds a 16 The Slam). Odtud také vzniká potřeba pracovat s orchestrem, který je v mnoha ohledech velice tradicionální, i když podepřen bohatou bicí složkou, která nám patřičně podtrhne veškeré akční sekvence. Vedle běžného kvartetového smyčcového obsazení, které čítá tak šedesát hráčů, Revell volí, tak jako kterýkoliv skladatel z 18. století, jemné témbry dvou fléten, dvou klarinetů, dvou hobojů a dvou fagotů. S větší převahou však působí žesťová sekce se třemi trubkami, třemi pozouny a tubou, zatímco lesní rohy - kterých je dokonce osm - mají za úkol (jak se to stává už běžně v doprovodech podobných filmů) dodávat hloubku nekonečnosti vesmíru. Smíšený sbor, nakonec, zdůrazňuje melodické okamžiky a rozšiřuje prostornost partitury. Ukažme si skladbu č. 4 One Speed, jednu z nejlepších. Tichá prodleva v mužském sboru a zlověstné lesní rohy na úplném začátku. Je nám jasné, že se bude něco dít. Krátce na to se hudba dá do pohybu hlavní doprovodnou figurou, která má připravit příchod hlavního tématu. Jeho první náznak můžeme slyšet už v čase 0:50 v žestích s imitací ve smyčcích. V následující části se objeví figura, kterou si předávají různé části orchestru, čímž se velice šikovně udržuje pozornost a zájem posluchače, než přijde hlavní Riddickovo téma (jak já mu říkám). Ten se ozve v plné síle o něco později (čas 1:46) opět v žesťové sekci. Houslová sekce ho zakrátko převezme a tak se to chvíli střídá, zatímco trumpety v doprovodu mají své občasné krátké staccato "fanfárky". Do konce skladby se téma ozve ještě dvakrát a to pokaždé tóninovým skokem ve vyšší poloze. Tyto tři minuty jsou opravdovým akčním skvostem. Revell dokázal opět bravurně dokreslit jednu z nejnapínavějších scén filmu. A tak jako v prvním filmu utíkali hrdinové nebezpečnou tmou za světlem, zde naopak prchají za temnotou před spalujícím žárem slunce. Pozorný posluchač si jistě všimne, že dvě skladby tu jaksi přebývají a že je z filmu nezná. Jedná se o tracky č. 3 Vaako Conspiracy a c. 17 Furyan Energy. Původně měl být film delší, ale nakonec byl setříhán do podoby, kterou znáte z kina (režisérská prodloužená verze tyto scény obsahuje a nutno podotknout, že dost mění celý film). Tyto dvě stopy nesou právě hudbu z dvou takto vystřižených scén. Svůj dojem mohu shrnout asi takto: