GOLDIE FILM

Co představuje Requiem za sen primárně? Drtivé vítězství formy nad obsahem, vizuálu nad hloubkou a povrchnosti nad tradičně chválenými hodnotami. Darren Aronofsky se stal skutečným géniem přístupu, kdy sebejistá režie dokáže utáhnout celý snímek. Jeho fascinace filmovým lookem dala vzniknout přímočarému, jednoduchému a až primitivnímu příběhu, který diváka naprosto rozdrtí, přimáčkne do křesla a nedá mu vydechnout. Jako by Darren v roce 2000 řekl: "Vítejte v novém tisíciletí. Tak tudy se kinematografie vydá!"

Někteří to u Arronofského neslyší rádi, brání se tomu a hledají si výmluvy. Pí, Reqiuem za sen, Fontána, Wrestler a Černá labuť. Všechno to jsou filmy, v nichž se donekonečna hledá hloubka a vrstevnatost. Marná snaha! Vše to jsou jednoznačné snímky, které po dějové stránce nenabízejí víc než výchozí myšlenku (mnohdy sice silnou, ale vždy "jen" ji). Nejvíc Fontána, Aronofskyho nejslabší kousek, se stává terčem hledačů hloubky, samozřejmě neúspěšně.
Diváci totiž neradi přiznávají, že by se jim líbil příběh, jehož celý vývoj odvyprávíte za minutu a zní jak propagandistická reklama v případě Requiem financovaná protidrogovou léčebnou.
Jako by bylo něco špatného na obelhání diváka, kterého se Aronofsky pravidelně dopouští. Jenže tohle je milosrdná lež, která nám dovoluje užít si bez výčitek i film, který by jiný proměnil v nudné béčko, nebo patetické, bezzubé varování.

Od mnoha známých slýchám, že nechápou velebení režisérů. Že jde jen o řemeslníky, kteří tmelí štáb a lepí jednotlivé složky dohromady, ale sami o sobě nic moc nedělají. To je samozřejmě nesmysl, ale těžko se lidem na potkání vysvětluje, proč musí být režisér skutečně vždy nejdůležitější osobou na place.
Requiem za sen je samo o sobě argumentem nezbytnosti kvalitního muže (nebo ženy, ať jsme korektní) v čele - stojí právě jenom a výhradně na bezchybné režii Darrena Aronofského, kdy jeho práce s kamerou, střihem a samozřejmě veleznámou hudbou nesnese sebemenší zápornou kritiku. Bezchybnost a sebejistota, se kterými je Requem přivedeno na plátno, dává tušit jednoho z nejlepších současných mainstreamových režisérů, což je titul, který už si Darren stihl obhájit svými následujícími kousky.
Requiem za sen se skutečně stalo mistrným vítězstvím režie nad těmi, co v ni nevěří.

Darrenův kulometný střih (víc než trojnásobek záběrů oproti běžným filmům) a další nápady vyprávějí příběh sami o sobě a jednoduché podhoubí - varování před závislostí všech druhů - bohatě stačí k navození silného, až odzbrojujícího dojmu. Není pochyb, že dojem pramení právě spíš z provedení než myšlenky samotné. A to je naprosto v pořádku. Právě proto se nijak víc nevěnuji odvyprávění děje - skutečně jde "jen" o zobrazení nejhorších možných následků kamarádění s narkotiky.
I režisér tak zručný jako Darren ale potřebuje trochu toho štěstí. To u Requiem zastupuje již zmíněná hudba Clinta Mansella, která přerostla samotný film a zná ji každý, a obsazení Ellen Burstyn, vynikající áčkové herečky, která Aronofskému zprvu moc nevěřila a po přečtení samotného scénáře roli odmítla. Naštěstí si pak pustila Pí a názor změnila. Okolo její postavy se rozprostře asi nejlepší dějová linie a její herecký výkon lze označit jako strhující.

Ve středu dění se ale nepochybně ocitá její filmový syn v podání popové hvězdičky Jareda Leta, jenž si občas zaskočí k filmu, kde bývají jeho ambice zásadně vyšší než na poli hudby. Své role se zhostil velmi slušně, dokonce si zahrál na Christiana Balea a dle možností vyhladověl, aby se víc podobal feťákovi. (Burstyn zase trávila hodiny v maskérně, aby na začátku vypadala tlustší.) Obsazení oblíbeného komika Marlona Wayanse bylo od Aronofského zase riziko, nutno uznat, že se vyplatilo. Jennifer Connelly hrát umí, tak proč se tomu divit.
Co se zbytku štábu týče, Aronofsky patří mezi filmaře, co si drží "své lidi", proto s ním třeba kameraman Matthew Libatique pracoval na všech svých dalších filmech. A zdaleka nejen on. Důvod je zřejmý - jsou to vynikající filmaři.

Příběh o závislostech zdaleka nejen na drogách je každopádně drsný, depresivní film, který bez světélka naděje a šance na vykoupení zlikviduje všechny své hlavní hrdiny a s nimi málem i diváka. Děsivý výlet do světa feťáků tak plní svůj účel zcela bezchybně. Mnozí ho kritizují právě kvůli jasnosti, povrchnosti a nekompromisnosti zobrazeného utrpení, jenže to kritizují celý Aronofského přístup ke kinematografii.
Ano, Requiem za sen je povrchní a dějově až primitivní film, jemuž ale brilantní režie zpětně dodává smysl a svým zvláštním způsobem i hloubku, protože ono jednoduché poselství nejde brát na lehkou váhu.