RECENZE FILMU

Existuje slušná část populace, pro níž je Kevin Smith král filmařů, ne-li bůh. Jeho vulgární komedie s měkkým srdcem, historky z natáčení a světonázory žere až moc z nás na to, aby mu pověst nějak výrazně poštramotilo rozporuplné porno Zacka a Miri nebo nerozporuplně úletová slátanina Cop Out. Mohla by být ale třetí chyba onou pověstnou poslední kapkou? Smith to zřejmě chce zjistit!

Ne že by byl Red State špatný film, to chraň bůh, ale nemůže se líbit (nebo minimálně splňovat očekávání) dvěma základním skupinám diváků, které na něj budou paradoxně nejvíc chodit. A sice fanouškům Smithových klasik typu Clerks a Chasing Amy, ale ani zvědavým zastáncům slasherů, žánru, který by Smithovi teoreticky neměl být vzdálenější, ale nyní se do něj naoko ponořil.
Red State se na první pohled prezentuje jako "pecka od miláčka první skupiny pro obdivovatele té druhé", což není v žádném případě pravda! Čeští distributoři to pochopili, takže u nás Smithův experiment zatím raději nemají v plánu vůbec uvést, byla by ale škoda se u tohohle podivného nežánrového hybridu nezastavit.
Kevin tu totiž na zprvu banální zápletce, která připomíná tak trochu Hostel, tak trochu klasického Wicker Mana, ale třeba i nějaký film typu SWAT, kde proti sobě stojí dvě skupiny ozbrojených lidí, rozehrává partii, jež se vyžívá v neustálém upozorňování na vyvracení filmových klišé.

Příběh tří nadržených kluků, kteří skončí v zajetí fanatických křesťanů, aby byli potrestáni za své hříchy, přičemž se k tomu nachomýtne skupina po zuby ozbrojených mužů zákona, přetéká patřičnou tvůrčí arogancí pána režiséra. Té jsme si byli vždy vědomi, ale nevadila nám, protože je to přece sympaťák! Navíc právě z tvůrčí arogance vznikají vždy ty nejoblíbenější a nejoceňovanější filmy (Občanem Kanem počínaje a prací Quentina Tarantina konče).
Jak to tak bývá, mnohem snadněji určíme, čím Red State "NENÍ", než čím "JE". Začneme tím zřejmým - není smithovskou komedií, nenalézá se zde humor na žádné úrovni. V průměrné vyvražďovačce bývá vtipů i víc. Není ale ani slasherem, protože přežití ani smrt hrdinů zjevně nebude pointou filmu. Není ani pokusem o záchranu rukojmích, protože ona zásahová jednotka má za úkol jednoduše všechny zabít a o žádných lidech vězněných uvnitř neví.
Tímto vším Red State není právě jakožto výsledek záliby Kevina Smitha navozovat situace, které by měly vyvrcholit nějakým filmovým klišé, ale zareagovat na ně přesným opakem, nebo alespoň jejich cynickým variováním. Ve svém důsledku tak vzniká nezařaditelný film bez hrdinů, bez jasného cíle a bez jakékoli empatie diváků vůči ději.

Na stejných principech stojí Hitchcockovo Psycho, kde mistr napětí drze zlikviduje každou postavu přesně ve chvíli, kdy se stává až moc jednoduchým středem pozornosti. Ze všech jmenovaných filmů se Red Statě nejvíc podobá právě vrcholnému dílu Alfreda Hitchcocka, kde se vynikající režisér přesvědčoval o tom, jestli film ze své podstaty neatraktivní a divácky nevstřícný může uspět.
Hitchcockovi to vyšlo a z Psycha byl hit. I kdyby se to ale nestalo, neriskoval. Měl za sebou desítky úspěšných a ceněných zářezů, které mu dovolovaly natočit si, co chtěl. Jestli se ve stejné pozici vidí i Smith po dvou rozpačitě přijatých filmech, mohl by tvrdě narazit.
Red State s mnoha nadšenými ohlasy nesetkává - lidé ho moc nechápou. Neustálá snaha o přesah, kterou při její očividnosti netřeba rozebírat, si vyloženě odporuje s lehkostí Clerks, popřípadě také náboženského Dogmatu. A absence hrdinů může trochu neoprávněně vyvolat pocit, že děj nic nesleduje a nikam nemíří.

Jak se blíží zima, bývá ale snadnější a snadnější chválit herecké výkony. Ty z Red State sice na Oscary pomýšlet nemůžou, takže jde zřejmě o náhodu, jejich síla ale jasně táhne výsledný dojem nahoru. Všechny postavy jsou sice alespoň trochu nesympatické, to nám ale nebrání si slizkého Michaela Parkse ani nepříčetnou Melissu Leo naplno užít. Smith všechny vede do extrémních hereckých poloh, ale ani jednou jim nedovolí působit směšně. To včetně tří teenagerů, kteří jsou povětšinou za idioty, ale věříme jim, že by takovými idioty mohli být i ve skutečnosti.
Že se se svými rolemi museli všichni popasovat za velmi krátkou dobu (natáčelo se 25 dní) a projekt vznikl doslova za pár dolarů (no dobře - dva dolary to nebyly, ale 4 miliony je na americký film taky málo), zmiňuju pouze na okraj.

Kevinova snaha zaujmout není ve výsledku špatná. Věřil bych tomu, že v budoucnosti bude dokonce velmi ceněná, pokud se na ní tedy úplně nezapomene. Natočena je skvěle a atmosféra alespoň na mě působila dost silně. Její aktuální problém ale tkví v nemožnosti si najít konkrétního diváka. Nikomu totiž není ochotná vyhovět v jeho nárocích a užijeme si ji pouze a jen tehdy, když my úplně ustoupíme jí. A to není zdaleka tak snadné, jak se možná zdá. Klást na diváka tyto požadavky je potom velmi drzé a riskantní.
Já si podobných filmů cením a Smitha za tenhle "dokonale nepopulistický" projekt rozhodně uznávám, i kdyby šlo jen o gesto, což tak trochu předpokládám (čili vlastně taky populismus). Že se opět pouští do křesťanství, je jasná známka jeho umíněnosti "nebýt v davu", čímž ale významně pomrkává na všechny, kteří tuto touhu sdílejí, aby si stoupli do fronty. Snad se zadaří.