RECENZE FILMU

Steven Spielberg, stvořitel Jurského parku, nestárnoucí série o Indianu Jonesovi, válečného filmu Zahraňte vojína Ryana a dokonalého sci-fi Válka světů, přináší velmi očekávanou akční jízdu natočenou podle stejnojmenné knihy Ready Player One. Všichni diváci novinku bedlivě očekávali, čtenáři knižní předlohy taktéž. Povedl se film? Dokáže zaujmout někoho, kdo ani nevěděl, že nějaká taková kniha existuje? A skutečně je to super jízda plná odkazů na hry a jiné filmy, jak se slibovalo? Ano, rád mohu potvrdit, že je.

Než se pustíme do popisování příběhu, vyzdvihování kladů a budeme hledat nějaké ty chyby, měl bych asi přiznat, že knihu jsem nečetl. Věděl jsem o ní, dokonce ji mám někde uloženou jako dílo, které si chci určitě přečíst, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Proto budu film hodnotit jako někdo, kdo nemá srovnání, někdo, kdo netuší, jak přesně se to odehrálo v knize. Je mi naprosto jasné, že film se musí hodně od knížky odlišovat a je to pochopitelné. Však kniha má přes 500 stránek, zatím co film trvá lehce přes dvě hodinky. Tam prostě všechno nenarvete. A pokud by se vám i tak podařilo všechno ze stránek přesně přendat do filmu, určitě by to nefungovalo tak dobře, jako v knize. Takže mou recenzi berte jen čistě z pohledu diváka, který si do kina přišel užít skvělý nový film.

O čem teda Ready Player One: Hra začíná přesně je? Příběh se odehrává v roce 2045, kde drtivá většina lidí utíká z našeho reálného světa do toho virtuálního. Tím je OASIS, virtuální realita (to je to, kdy si nasadíte brýle, a jste uvnitř hry) ve které je naprosto všechno možné. Prožíváte nový život zcela anonymně v těle vámi zvoleného avatara. Můžete tam pracovat, bavit se, vzít kvér a pořádně si zastřílet, zajít si do kasina, sbírat mince a vylepšovat si svou postavu, zatancovat si – jednoduše cokoliv vás napadne. Tento geniální systém vymyslel James Halliday, kterého si zahrál herec Mark Rylance. Ten je ale žel po smrti a ve videu, které po sobě zanechal, všem vzkazuje, že ve hře skryl easter egg, jehož získání vede nejenom k nesmírnému bohatství, ale také k nadvládě nad celou hrou. Což pochopitelně převážnou většinu lidí zláká, aby se vydalo hledat tři ukryté klíče, které tvůrce v OASIS ukryl, pomocí níž najdou skrytý předmět.

Jedním z nich je i náš hlavní hrdina Wade Watts, v OASIS jako Parzival, ztvárněný Tyem Sheridanem. Kromě jeho přátel, a hlavně Art3mis (Olivia Cooke), hledá skryté klíče také společnost Innovative Online Industries, kterou představuje ředitel Nolan Sorrento, tedy Ben Mendelsohn. A tak výprava po nalezení třech klíču a vlastnictví OASIS může začít! Tři různé úkoly, spousta nepřátel a hlavně hromada popkulturního odkazu.


Největším plusem celého filmu je to, že se do OASIS vydáváme víceméně na začátku filmu. Je to film a filmy převážně vždy rychle odsýpají, a proto hned dostaneme stručný popis hlavního hrdiny a toho, jak OASIS funguje. Žádná omáčka kolem, prostě takto je a takto bude, pojďme se na to podívat. Což mi tak úplně upřímně nesedlo, ale jakmile jsme se po pár minutách dostali do virtuální reality, bylo mi to i celkem jedno. Je fajn, že se Spielberg snažil, aby virtuální svět vypadal sice co možná nejreálnější, ale zároveň avataři vypadali fakt jak z nějaké hry, takže to tomu dávalo skvělou atmosféru. V OASIS jednoduše funguje vše jak má. Ať už je to závod, nebo druhá soutěž, která měla trochu postrašit, či jen chození po ulici. Vše vypadá dobře a přitažlivě. Diváka to jednoduše pohltí a chce tento svět poznávat, chce vidět, kam až hlavní hrdinové mohou zajít.

Samotný příběh filmu není asi ničím výjimečným, a pokud se ocitáme v reálném světě, možná to trochu drhne. Nemá to takový drive jako v tom virtuálním, naštěstí převážnou část strávíme ve hře. Co ty slíbené odkazy na hry a filmy? Jsou tam? Těch tam je sakra hodně! Co moment, co scéna, to nějaká narážka na počítačovou postavu, nebo hru, či známý film. Je pravda, že ne všechny značky dostanou tolik prostoru a jsou vidět fakt jen na malý zlomek, takže je můžete lehce přehlédnout. (Doporučuji si na Youtube vyhledat zahraniční kanály, kde rozebírají čistě jen trailery na tento film a v každičkém záběru vám ukážou postavy, značky, malby a kdo ví co ještě, jako odkaz na nějaký film či hru. A mají pravdu.) Osobně jsem tam viděl spoustu odkazů a i hlášek, ale bylo jich tolik, že si všechny nepamatuji, proto se na film vydám klidně znovu. Nebudu vám teď říkat, co všechno v příběhu uvidíte, na to si počkejte sami, ale je toho skutečně hodně a na konci filmu, v té největší bitvě, je toho nejvíc. Samozřejmě to oceníte jen tehdy, pokud se ve filmovém a i herním světě trochu vyznáte.


Měl jsem s něčím problém? Skoro ani ne. Možná to je proto, že jsem nečetl knihu. Jediná věc, která mi ale vadila, nebo spíš jsem jí nerozuměl, byly pravidla připojení do OASIS. Hlavní hrdinové, i vlastně společnost vedená ředitelem Nolanem, měla své prostředí přizpůsobené. Takže viseli na lanech, nebo byli k připoutání ke stroji, či pod sebou měli pohyblivou desku. Jednoduše, aby se vám při hraní nic nestalo. Ale film ukazoval i jiné hráče, kteří se připojili do OASIS ve svém obývací pokoji a klidně přepadli přes gauč. Nebo lidé, kteří s brýlemi běhali po městě. Chápu, že v knize to bylo asi vysvětleno, ale film to přechází. Není to nic, co by vám bránilo v užití si filmového zážitku, ale toto byla asi jediná věc, s kterou jsem měl nějaký problém.


Herci hráli fajn. Tye Sheridana jsem měl rád už v X-Menech a hlavního „záporáka“ v podání Bena Mendelsohna jsem si oblíbil už v Rogue One: Star Wars Story (potěšila menší role herce Simona Pegga). Ostatní byli jednoduše fajn. Ano, Ready Player One: Hra začíná je doopravdy povedený film. Chápu, že milovníkům knihy se to asi moc líbit nebude, protože jsem někde četl, že spousta věcí byla změněna, ale nám ostatním, kteří knihu nečetli, nebo na její předloze tak nelpí, to může být jedno, protože samotný film stojí ve velmi pevných základech. Je to akční, chvílemi lekavé, je to ohromný nával nostalgie a zároveň i příjemné a vtipné. Vizuální stránka je skvělá, kamera dokonalá, hudba vynikající. Dvě hodiny a dvacet minut utekly jako nic. Proč jsem tedy nedal rovných sto procent? Možná kvůli příběhu, který byl pro mě jako neznalce předlohy moc předvídatelný, a neobešlo se to bez klasických klišé. Ale čert je vem! Tady se hltá očima!