RECENZE FILMU

Ray Charles. Jedna z legend světové hudební historie. Člověk, kterého neváhali kritici označovat slovem génius - na druhou stranu vnitřními démony zmítaný muž neschopný rodinného života. Před pianem z něj tóny a melodie doslova zurčely, doma měl sice obětavou a milující ženu a dvě děti, raději se však utápěl v heroinu a náručích jiných krasavic. Pro ně byl slepý Ray se svou hudbou překonávající všechny strasti i bolesti života modlou, téměř bohem. A to Ray topící se ve výčitkách za smrt svého bratra potřeboval.

Ray Charles Robinson se narodil jako prvorozený syn rázné a životem zkoušené Arethě Robinsonové 23. září 1930 ve městě Albany v Georgii.

Mužskou péči téměř nepoznal – zato zakusil prostřednictvím matky, jež se v nehostinném a rasistickém jihu živila podřadnými pracemi, jaké to je stát na okraji společnosti a být utiskován. Nebylo mu ani pět, když vyťukal své první tóny na klávesách piana. Jen o něco později poprvé zakusil hořkost života: v kádi s vodou se utopil jeho mladší bratr George. Vinou tohoto traumatizujícího zážitku a postupujícího zeleného zákalu v sedmi letech Ray úplně oslepl. Především díky houževnaté a racionálně uvažující matce tento zákeřný zlom v jeho životě nenabral tragický směr: naučil se orientovat se ve tmě pomocí svého sluchu – nikdy ve svém životě nepoužil hůlku či vodícího psa. Aby mohl důstojně žít, poslala jej maminka 160 mil daleko do státní školy pro slepé v St. Augustine. Během doby jeho studií, kde se naučil Brailleovu písmu a hraní na hudební nástroje, Aretha, v mladém věku 31 let, zemřela.

Ray, který se štítil jakékoli závislosti na ostatních, se v nehostinném světě brzy otrkal: po nepříliš výdělečných štacích v různých klubech a kapelách se stal svými písněmi ve stylu Nat King Colea a Charlese Browna známým v západoamerickém Seattlu. Netrvalo dlouho a jeho talentu si konečně všimli „ti nahoře“: podepsal smlouvu se Swingtime Records, po několika letech s Atlantic Records – a ti z něj konečně udělali hvězdu. Do rytmů Unchain My Heart nebo Hit The Road Jack brzy začali poskakovat i teenageři na plážích a konečně už začal dostávat honoráře i jinak než v jednodolarovkách…

Film Taylora Hackforda (Ďáblův advokát, Životní zkouška) zaznamenává nejdůležitější okamžiky v Charlesově životě – a činí tak skutečně v oscarových parametrech. Hackford nosil myšlenku na filmové ztvárnění Charlesova života několik desítek let – byl jeho postavou uchvácen již od mladého věku. S hudebníkem se mnohokrát setkal, natočil rozhovory i s jeho ženou Dellou a synem Ray Charlesem Robinsonem Jr. (který je i jedním z producentů snímku) - a scénář filmu (převedený do Brailleova písma) sám Charles pouze se dvěma připomínkami prý nadšeně schválil. Nemohl jej zfilmovat nikdo jiný.

Na filmu je totiž fascinace postavou Raye Charlese očividná. Je to barvitá, živoucí, strhující biografie, která vás pohltí svým pulzujícím rytmem tak, že vám ani nedojde její délka (152 minut). Pokud jste příznivci oldies hudby, možná budete mít dokonce chuť začít do rytmu Charlesových hitů, které prostupují celým filmem, začít tančit – nebo si minimálně podupávat. Na druhou stranu nabízí snímek – prostřednictvím flashbacků do dětství a oněch osudných chvil – výsostně dojemné momenty, při kterých vám budou téct slzy po tváři. Není to ale citové vydírání, jak by se mohlo zdát. Při pohledu na roztomilého černouška, kterému maminka oznámí, že brzy přestane vidět, totiž snad ani nejde nebýt dojatý. Dalo by se možná malinko tvůrcům vytknout, že tyto pohledy zpátky volí v těch situacích, kdy má Ray do nevinného chlapce daleko: při jeho heroinových „jízdách“ a ukájení svého chtíče s jinými ženami, než byla jeho manželka Della Bea. Přece jen, v těch chvílích jej asi litoval málokdo.

Jak asi správně tušíte, přesvědčivý a strhující je snímek hlavně díky hereckým výkonům. Jamie Foxx v roli Raye je nejpravděpodobnějším vítězem v oscarovém klání – to zřejmě nemusím připomínat. Asi budou moje slova znít pro mnohé kacířsky: mě jeho výkon příliš nepřekvapil. Je to přece už obvyklé, že herec v roli skutečné osobnosti podává vynikající výkon. Buď kvůli tomu, že se perfektně naučí imitovat dotyčného gesta, mimiku a projev, anebo že je změněn k nepoznání v maskérně. Ray Charles je podle mého soudu předloha k imitování velmi snadná: jeho pohyby těla jsou jedinečné a navíc si Foxx mohl prohlédnout kvanta a kvanta videových záznamů, ze kterých se mohl vše krásně naučit. Tím nechci jeho výkon shazovat či říci, že to byla proměna jednoduchá. To vůbec! Jen to, že se dalo čekat, že se svým výkonem vymkne všem zajetým škatulkám a kolejím, že díky obrovské fyzické podobnosti se skutečným Rayem Charlesem bude tou nejlepší, možná přímo jedinou možnou volbou – a že prostě jednoznačně oslní.

Možná je můj postoj dán tím, že mi už pořádně leze na nervy pokrytectví americké Akademie, která oceňuje Oscary výkony herců, kteří se museli kvůli své roli vzdát svého půvabu (Nicole Kidmanová - Hodiny) anebo kteří konečně jednou šáhli po zajímavé roli (Julia Robertsová – Erin Brockovich, Halle Berryová – Ples příšer). A tím zcela přehlíží mnohem náročnější role jiných. Opět neříkám, že výkony zmíněných nebyly kvalitní. Jen to, že byly srovnatelné s obvyklým standardem takové Meryl Streepové, která by musela hrát snad Ellu Fitzgerald, aby si jí Akademie konečně všimla. (Jen tak mimochodem, Meryl Oscara získala naposledy v roce 1984 za Sofiinu volbu…! Ale to už příliš odbíhám od tématu.)

To, co se mi na Rayovi líbilo nejvíc, totiž sice herectví bylo, ale nejen jednoho představitele – nýbrž celého ansámblu. Tvoří jej kromě Foxxe z většiny černošské tváře, které vám asi nic neřeknou. A pokud ano, pouze z vedlejších rolí. Přesto jsou všechny, bez výjimky, naprosto vynikající! Člověk by si řekl, že všechny ty Rayovy milenky, početní jeho manažeři či členové orchestru se nemuseli vůbec snažit – protože věděli, že centrem filmu a divácké i kritické pozornosti bude Foxx. Je tomu naopak! Jak Rayova maminka Aretha (debutující (!) Sharon Warrenová), tak jeho první manželka Della Bea (Kerry Washingtonová), milenka a vokalistka Margie Hendricksová (Regina King), chlapec hrající Raye v sedmi letech (náročné pasáže jeho postupného slepnutí) či manažer a přítel Jeff Brown (Clinton Powell) – ti všichni podávají živočišné, procítěné, přesto úplně přirozené výkony.

I díky jim máte při sledování snímku pocit, že se nedíváte na film, ale na skutečný příběh, který se vám odehrává před očima. Ray zřejmě nezíská Oscara jako nejlepší film, protože nejžhavější kandidát Letec je přece jen ambicióznějším a velkolepějším projektem. A navíc jej natočila legenda Martin Scorsese. Kromě Jamieho Foxxe možná nebude oceněn ani nikdo jiný (film má šest nominací). Pro mě je však Ray – a co je zvláštní, vedle Collateralu, v němž taky hraje Foxx a rovněž je nominován na Oscara za vedlejší roli – snad největší filmový zážitek posledních několika měsíců. Pokud otevřete svá srdce, může se to stát i vám.