RECENZE FILMU

Raubíř Ralf sbírá velmi kladné recenze a nenechte se mýlit zbytkem té mojí - i já ho považuji za sympatický počin v mnoha ohledech, jenž v rámci současné mainstreamové animace může nemálo potěšit. Zároveň mám pocit, a tomuto pocitu bude recenze věnována především, že mainstreamové animáky tím vzdávají pokusy o "pixarizaci" a zabředají do stereotypu.

Ralf není od Pixaru, ale Disneyho. Jenže, jak jsme si říkali už u Rebelky, obě studia začala prakticky splývat poté, co se se staly součástí jediné korporace.
Disneymu se v rámci této výhodné koupě povedlo udělat z pixarovských prvků komoditu, které využívá stejně jako třeba gagy, hudbu, střih. Na tom je smutné, že roky opěvované principy ztrácejí na síle a stávají se pouze módním doplňkem filmu.
Když sledujeme příběh Ralfa, záporáka z počítačové hry, který se po třiceti letech dostává do "krize středního věku", protože ho ostatní nemají moc rádi, a začíná pouť za životními pravdami, máme možná dojem, že jde o dospělý námět. Na rozdíl od třeba Úžasňáků už tak s ním ale není nakládáno a rozjíždí se zcela rutinní, infantilní (nemíněnu nutně ve zlém) příběh, kde nás nic nepřekvapí, i když je to všechno svým způsobem fajn.

Souvisí to s tím, co jsem "prorocky" předvídal už u třetího Toy Story. Mainstreamové animáky dosáhly svého vrcholu a nemohou nadále předstírat, že se budou do nekonečna vyvíjet a blížit komplexnosti a možnostem hrané tvorby. To už prostě nejde, protože musí být zachována přízeň dětských diváků.
Dál už není kam jít, takže se bude leda tápat na místě, či vracet zpět, a blížící se projekty všech animátorských studií naznačují, že patnáctiletá éra pixarské progrese skončila. A bohužel se ukázalo, že šlo o slepou uličku. Čelme pravdě, CGI mainstreamové animáky prostě nikdy nebudou moct nabídnout plnohodnotný příběh v porovnání s hranou tvorbou, protože mantinely dané požadavky cílového publika a vůbec samotným principem žánru to není a nebude umožněno. (Stejně jsou na tom ostatně televizní seriály, jež se nás v posledních patnácti letech také pokoušely přesvědčit, že mohou nabídnout kvalitu srovnatelnou s hranou kinodistribucí, což je stejně tak iluze - jen tam nebyl tahoun Pixar, ale stanice HBO.)

Vraťme se ale zpět k Ralfovi, abyste mi zase nevytýkali, že tancuju okolo a o filmu vím nic neřeknu. Na něm si rozhodně nehodlám vybíjet, že jen následuje trendy, bylo by to fér jen částečně. Navíc ty trendy následuje velmi vkusně a příjemně.
Originalitu sice nahrazuje popkulturními odkazy (znalci PC her si přijdou na své), inovativní design lepší technologií a příběh velmi okatě kopíruje Toy Story, ale to snadno hodíme za hlavu a užijeme si tu příjemnou retro atmosféru ve světě, který je radost sledovat.
Naštěstí se disneyovští animátoři nepokoušejí o palbu vtipů jako v případě Na vlásku, z nějž mám dodnes osypky, ale spíš o navození příjemného úsměvu, který za těch 100 minut nesleze. A to je ostatně nejpříjemnější, co si lze od takového filmu přát.
Celý snímek stojí spíš na jednotlivých momentech a kusých nápadech než na celkovém příběhu, ten ale dobře drží pohromadě a až na pár momentů nepůsobí otravně poučně.

Nemyslím si, jak se mnozí obávají, že by nastal problém s tím, že "děti staré arkádová hry neznají". Nepodceňujme ratolesti - podle mě film velmi rychle pochopí a mohou si ho bez problému užít.
Musím, ač svým způsobem nerad, pochválit dabing. Samozřejmě zabíjí několik vtipů, ale řekl bych, že nemohl dopadnout lépe. Velmi mě ale překvapilo slabé 3D. Animáky by se stereoskopií rozhodně neměly mít problém, když vznikají tak i tak v počítači, ale zde to prostě nevyšlo a třetí rozměr se dost ztrácí.
Bude Ralf nejlepším letošním animákem? To je dost možné, protože konkurence není zrovna veliká. Sice mi je líto, že se jím jen potvrzuje konec éry animáků s nekonečným potenciálem, ale uznejme, že tahle éra skončit musela, protože šlo vždy jen o něco, v co jsme doufali, ale nebyla naděje, že se stane skutečností.