GOLDIE FILM

Když napětí, tak thriller. Když thriller, tak Hitchcock. Když Hitchcock, tak Psycho. Jeden z pozdních opusů slavného thrillerového tvůrce (ne hororového, Hitchcock natočil za svou kariéru jediný horor - Ptáky) byl zároveň jeho pokusem, zda na začátku šedesátých let může vydělat nízkorozpočtový černobílý film bez hlavního hrdiny. A pokus to byl vskutku úspěšný, protože Psycho změnilo tvář svého žánru k nepoznání.

Co tento pokus i dnes tak krásně drží pohromadě, jsou Hitchcockovo hračičkovství a preciznost, s níž vždy ke své práci přistupoval. Nejen technického rázu (hra s kamerou), ale i symbolika a slovní narážky, kterých si málokdy všimnete napoprvé. Bohatost snímku překvapí stejně jako vyprávění samotné. Hitchcock nám nejprve drze představí ženu, kterou považujeme za hlavní hrdinku, jejíž krádež peněz a úprk před zákonem vydává za hlavní dějovou linii. Navodí atmosféru štvance na útěku, ovšem jen proto, aby byla ona hrdinka i se svými problémy umlčena jejím nečekaným zavražděním. Když si tedy myslíme, že budeme sledovat pátrání soukromého detektiva po oněch penězích, je zavražděn i on. To už nám začíná být ale jasné, že protagonistou filmu bude jeden motýlek nedaleko silnice, kde žije stará žena a její syn.

Ani dnes se s podobně "chaotickým" vyprávěním a pro děj naprosto zásadními zvraty poházenými po celé stopáži moc nesetkáváme, mnohem častěji sledujeme od začátku do konce jednu postavu, kterak se snaží vyřešit svůj jeden problém a na konci je vše dvacetkrát převráceno, aby jsme získali pocit zadostiučinění. I proto Psycho stále funguje jako milá změna, která prakticky nemá konkurenci. Hororový podžánr vyvražďovaček si z Psycha totiž vzal jen běsnícího vraha, nikoli ale atmosféru a budování děje; thrillery se pak podobným tématům snaživě vyhýbají (a remake samotného Psycha z devadesátých let jasně dokazuje proč). Něco takového se zkrátka podaří jen jednou a jen někomu, kdo moc dobře ví, co dělá.

Tomu odpovídá i typově přesné obsazení. Nevinná žena, která je svým zločinem zdrcena stejně jako její rodina, mladík viditelně trpící pod útlakem své matky i všichni další. Hitchcock se netajil tím, že herci jsou pro film co dobytek pro farmu - jsou potřeba, musíme se o ně dobře starat, ale rozhodně si nebudou klást podmínky. Jeho nekompromisní přístup ke štábu a jeho důraz na to, aby každá postava byla přesně ve své roli, je na Psychu krásně vidět.
Neplatí klasické sledování postav a naše strachování se o ně. Hrdinové, pokud jim tak vůbec můžeme vzhledem k jejich "štafetovému běhu" říkat, jsou pouze loutkami v celistvé hře. Pro takový stav se zdá Hichcockův přístup k hercům jako rekvizitám jako stvořený a možná i proto, že nenechal nikoho vyniknout, stojí za tou neopakovatelnou působivostí.

Abyste Psycho ocenili, musíte si znovu uvědomit, že nejde o horor! Je to zcela zásadní, protože ten film rozhodně nemá děsit tak, jak děsí horory! Ani v době svého vzniku nešlo o explicitně násilnou podívanou, u které by lidé omdlévali a utíkali ze sálů, jak si dnes někteří mylně myslí a od Psycha čekají něco, co jim nemůže a vlastně se ani nesnaží dát. Sám jsem byl svědkem jedné přednášky na téma vývoj hororu, kdy přednášející tvrdil, že: "Psycho už dnes rozhodně nefunguje." Jako důkaz měla postačit minutová ukázka - slavná scéna ve sprše. Jistě není třeba podotknout, že i skutečný horor by podobným vytržením s kontextu na děsivosti ztratil, co teprve thriller.

Psycho nemá děsit. Má bavit. Hitchcock netočil umění (i když je za něj jeho dílo dnes již právem pokládáno), ale zábavu. Jeho primárním cílem bylo diváka zaujmout a pobavit. A protože byl rozhodně skvělým filmařem, dařilo se mu to. A daří se mu tak dodnes. Psycho je skutečně i přes auru, která ho obklopuje a která zcela neodpovídá realitě snímku (podobně jako v případě prvního Ramba), pro většinu diváků milým překvapením. Poměrně chytrý film s nečekanou pointou, u kterého se sice můžete občas leknout, ale hlavně nebudete litovat, že jste mu onen čas věnovali.