RECENZE FILMU

Režisér Marek Najbrt potěšil diváky i kritiky už svými Mistry, takže jeho další, a navíc „dobový“ film byl ze všech stran nedočkavě očekáván. Dramatické události období druhé světové války totiž umožňují roztopit tavící kotel emocí, charakterů i dějů, meziválečná zlatá léta pozvolna přecházející ve válečné krušné roky zase nabízejí nemalé možnosti vizuální.

Hana Vrbatová (Jana Plodková) právě prorazila u filmu, těší se na premiéru a uklidňuje svého žárlivého muže Emila (Marek Daniel). Píše se však rok 1938, tudíž má jako herečka židovského původu rázem po kariéře a otázka jejího přežití náhle závisí na manželovi. „Já se o nás postarám,“ slibuje rozhlasový reportér Emil a stává se hlasem německé propagandy. Postupná ztráta sebeúcty z původního zachránce dělá bezcitného protektora, který podobně jako Německá říše svou nadvládu nazývá „ochranou“ – protektorátem, jenž hodlá udržet za jakoukoli cenu. Zdánlivě banální epizoda, která se nečekaně

proplete s událostmi po atentátu na Reinharda Heydricha, překvapivě představuje pro manželský pár nejen hrozbu, ale i možnost vykoupení.

Výborně vizuálně stylizovaný snímek trochu ztrácí na tempu díky „cyklistickým“ předělům, které sice hezky ukazují, jak léta běží, situace v protektorátu se mění a možná i to, jak je všechno pachtění obou hlavních postav (nejen na kole před zadní projekcí) vlastně zbytečné, protože válečné soukolí je nakonec stejně semele... Jenže zároveň diváka svou chladnou (i když působivou) precizností emocionálně odtrhují od příběhu právě v těch chvílích, kdy by měl Haně a Emilovi třebas i dětinsky držet palce. Místo toho zjišťuje, že jsou mu osudy těch postav tak trochu fuk.

Na druhou stranu bylo od tvůrců odvážné zvolit si za své hrdiny dvojici, která pravděpodobně nezíská bezvýhradné sympatie publika. Emil Vrbata je už od začátku tak trochu žárlivý blbec, jehož světlou stránkou je především láska k ženě, pro níž neváhá vstoupit i do služby nenáviděného režimu. Tahle kolaborace pro záchranu své bližní má však i svou populární stránku, která zanedlouho zalichotí jeho egu, jemuž naopak nedělala dobře sláva manželčina. A nelze popřít, že „glamour“ stránka života se velmi zamlouvala i Haně, dokud ovšem trvala. Místo vděku za krytí i záchranu však pociťuje spíš vztek a vzdor. Nesedí doma šťastna, že spočívá svým půvabným pozadím na pohovce a ne v dobytčáku směřujícím do plynové komory, ale odreagovává se absurdním riskováním života, sledováním filmů, v nichž si už nezahraje (v kině, do něhož nesmí) a opojnými morfiovými stavy ve společnosti pohledného medika. Mezi její dobré vlastnosti pak už patří snad jen ten hluboký cit k manželovi, který se projevuje zejména tím, že ač má medika očividně ráda, spát s ním nehodlá. Tak křehká a abstraktní věc jako „láska“ ovšem v podmínkách árijské diktatury pomalu ale jistě uvadá, ovšem podivná souhra okolností zahrnující atentát na říšského protektora, dámské jízdní kolo, vlastenecké vodáky i neuvěřitelně naivní až hloupou milenku (Sandra Nováková) dá oběma protagonistům poslední možnost najít k sobě cestu.

Ani tahle varianta však není zrovna divácky vstřícná a zůstává otázkou, proč po pečlivě vystavěné zápletce, v níž postavy své činy ospravedlňují záchranou svého či jiného života (zaplétají se ovšem natolik, že jim nepřestává hrozit smrt), autoři nakonec zvolili závěr, který zavání spíš gestem než skutečným vyvrcholením příběhu.

Tohle všechno jsou paradoxně jen drobné vady na kráse snímku, který, jak už bylo zmíněno, opravdu krásně vypadá. Rytmus vyprávění pomáhá udržet skvělá, ač netradičně pojatá hudba seskupení Midi Lidi a zajímavé herecké obsazení. Marek Daniel i Jana Plodková dobře zvládají ambivalenci svých rolí – oba jsou jistým způsobem protivní a místy divákovi lezou na nervy, aniž by však přestal chápat jejich motivace a alespoň trochu s nimi sympatizovat. Další obsazení také nezklame, obzvlášť Klára Melíšková jako kolaborující Věra má rozhodně zaděláno na dalšího Českého Lva za ženský herecký výkon ve vedlejší roli.

Ať už máte narůstající či přetrvávající předsudek vůči filmům domácí provenience, kdybyste letos měli vidět jediný český film, vyrazte rozhodně na Protektora. Kvalitativně i řemeslně se ve svém žánru rozhodně vyrovná i špičkovým zahraničním produkcím a ani jeho drobné chybičky vám určitě nezkazí zážitek. Nakonec chybami se člověk učí a do třetice všeho dobrého, takže nezbývá než se s netrpělivostí těšit na další počin jeho více než slibného režiséra.