GOLDIE FILM
Propast je film, u kterého se nelze divit absenci zásadnější popularity mezi diváky, přesto má uznatelné kvality, díky kterým zásadní je, a to do takové míry, že si zaslouží své místo v této sekci. S poselstvím reflektujícím dozvuky studené války, jejíž atmosféra byla přenesena do izolovaného podmořského světa, natočil James Cameron film, ve kterém obratně využívá postupy dělající z jeho filmu během prvního zhlédnutí podívanou napínavou, vzrušující a s dalšími zhlédnutími podívanou minimálně nesmírně zábavnou. V každém případě je Propast nezaměnitelná, originální a pro leckoho i nezapomenutelná. Její kvality prýští z mnoha pramenů. Pojďme se za nimi vydat.
Během sledování filmu odehrávajícího se ve stísněném prostředí často vyplouvají na povrch nedokonalosti scénáře, které významně podráží nohy budované atmosféře, a k tomu se ještě často přidá něco, co bych nazval nevěrohodností hereckých výkonů. Nezřídka je to i nevhodným castingem. Jakmile totiž nemáme zájem o herce a jejich postavy, těžko budeme mít zájem o jejich osudy a tím pádem celý film. Ve filmech spočívá na bedrech herců mnoho, ne všude ale hrají jejich výkony stejnou roli. Zde hrají jednu z hlavním a všem těmto nástrahám se naštěstí Cameron vyhnul. V Propasti každý herec typově sedí, lze si k němu vybudovat sympatie, okamžitě odhadneme jeho osobnost. U takového "Cata" Catfishe věříte, že na základně už dlouho povoluje zarezlé kohouty, že Lindsey pobrala nějakou tu inteligenci k navrhnutí základny a že Virgil "Bud" Brigman je přirozená autorita a vůdčí osobnost. Nikdo tam není jen na ozdobu nebo na blbé vtípky. Všichni jsou takoví, jací by museli být v reálu, aby vše klapalo.
Dalším plusem je to, že se Cameron nenechal svázat prostředím, které si vybral pro svůj film. Děj se postupně rozehrává na několika zcela odlišných místech. Na stereotypní prostředí můžeme zapomenout. Ovšem ani to, že celý film nesledujeme stále stejné interiéry s kilometry potrubím, neznamená žádnou výhru, pokud se neděje nic, co by děj posouvalo vpřed a dokázalo zapůsobit. Zde se děje něco zásadního už od prvních vteřin, během kterých se ocitneme na palubě jaderné ponorky, a od té chvíle s pravidelností vídáme jednu nezapomenutelnou scénu za druhou. Navíc s podpůrným doprovodem silné nepředvídatelnosti, což je pro film vždy velké plus a u thrilleru to platí dvojnásob. Většinu stopáže totiž vůbec netušíme, kam se bude děj ubírat.
V Propasti si musíme umět najít kouzlo a vychutnat si ji se vším, co nabízí a bez toho, co nabídnout nemůže. Pro některé je to těžké, ale správně naladěný divák si své najde. Je zkrátka mnoho těch, kterým když pustíte Cameronovu preapokalyptickou střílečku, mimozemskou střílečku, špionážní střílečku nebo pandorský střet civilizací, tak vám ji ocení slovy, že "to bylo skvělý, spousta akce, hlášek, tuny explozí, napětí a speciálních efektů". Skvělé to je, tyto filmy si diváky snadno získají, ale to neznamená, že by na tom Propast byla s kvalitou hůře než ostatní, jen proto, že to nenabízí a diváky si tak snadno nezíská. Naopak. Musí být ještě lepší, aby se alespoň trochu prosadila. Podle mě se jí to podařilo.
Po skončení Propasti vám opravdu nikdo neřekne, že bylo "hustý", jak se utrhl jeřáb nebo někdo zešílel. Propast není napínavá v důsledku okamžitě vtahující a přirozeně líbivé fyzické akce plné destrukcí a pronásledování, k Propasti se nikdo nebude vracet kvůli akci a speciálním efektům, aby pak vše náležitě ocenil jako nejlepší sci-fi. Cameron staví na neustálém očekávání toho, co vše ve skutečnosti Propast skrývá, co se může v tak nebezpečném prostředí stát a jaký to bude mít dopad na posádku. Dění, jakým je průzkum jaderné ponorky a opakovaná setkávání "třetího druhu", nestrhne řadu diváků podobně jako nějaký akční nášup, ale atmosféru to navodí a i díky ní se k filmu divák rád vrátí. Je třeba si uvědomit, že něco jiného je pro filmaře Cameronova formátu (a dalších formátů) natočit úspěšný akční film a něco jiného je natáčet komornější podívanou pod vodní hladinou, kde se naplno odhalují zmiňované nedostatky. Mnoho skvělých filmařů by si na této změně působnosti vylámalo zuby a kritika si na nich smlsla. I zde je samozřejmé, že se do výsledku začíná šťourat, hledají se chyby a vše se odráží v rozporuplných hodnoceních. A je to pochopitelné. Propast se se svou obsahovou náplní orientuje na úzkou skupinu lidí, čímž se stává Cameronovým nejméně mainstreamovým filmem a tudíž i nejvíce zastíněným jeho ostatními počiny. Neuspokojí fandy akčních blockbusterů, romantiky a komedie. Uspokojí ty, kteří se umí přeladit na jinou vlnu, kterou se pak nechají pohltit.
Cameron opět těží z "jevu izolace", který je v rozličné míře typický i pro jeho další filmy (Vetřelci, Titanic, Avatar), a který lépe pomáhá ukazovat změny jednotlivých postav, odhalování jejich vlastností a hlavně jejich okamžité ovlivňování celé úzce izolované společnosti, která musí na konflikty s ostatními okamžitě reagovat bez vnější pomoci, aniž by těmto situacím mohla uniknout bez vidiny rychlé smrti. Na jednotlivých charakterech se ukazuje uvědomění si toho, že jejich přežití závisí na nich samotných, jejich schopnostech, a ne na někom, kdo to snad vyřeší. V tom máme obsaženu zábavu i napětí a z Propasti to tak dělá jednu z vlajkových lodí sci-fi thrilleru. Speciální efekty a použití techniky jsou další věcí, která ke Cameronovi neodepsatelně patří. Hrátky s kapalinou a jejím tvarování jsou považovány za (r)evoluční a daly základ pro robota z tekutého kovu T-1000, který oslňoval v Terminátorovi 2. Osvojení natáčení s miniponorkami se hodilo pro natáčení vraku Titanicu. Propast byla zkrátka pro další Cameronův technický rozvoj základním kamenem. Tentokrát ovšem prokázal i scenáristické nadání a jeho práci na Propasti můžeme zařadit k tomu povedenějšímu. Ať už dramatický pád jeřábu, rozhodnutí o utopení, souboj miniponorek nebo samotné finále.
V něm se zkratka sci-fi sice povážlivě nakloní ve prospěch "fi", ale Cameronovi a Mary Elizabeth Mastrontiano (Lindsey Brigmanová) se z této scény podaří vyždímat skutečné emoce, které se prováží se silným poselstvím celého filmu. Ať už by normálně zněla slova typu "Mějte se na této planetě rádi a neválčete" jakkoli slaboduše, ohraně a zbytečně, z Propasti se poselství nese zesílené a provázané pomocí silných emocí, které se, co v mé živé paměti pátrám, podobně silným způsobem jen tak vyvolat nepodařily.
