GOLDIE FILM

Dnes je tomu 130 let od narození Franze Kafky, nejvýznamnějšího spisovatele pocházejícího z naší země. Přestože žádný svůj román nevydal a vydat nechtěl, nepsal česky a vlastně nebyl Čechem v žádném slova smyslu, nikoho výraznějšího nemáme. Nejsme ale literární web, tak asi tušíte, že si pouze chystám půdu pro připomenutí některé z adaptací. Není jich zase tolik. Opravdu zásadní máme jen dvě. Precizní Zámek Michaela Hanekeho, ale především neuchopitelný Proces Orsona Wellese.

Geniální filmař byl celý život studii zavrhován a ignorován, čemuž jsme se věnovali už dřív. V roce 1960 ale dostal ze strany evropských koproducentů jedinečnou nabídku natočit libovolnou literární klasiku dle vlastní volby, tedy pod podmínkou, že na ni již vypršela autorská práva. Welles mohl po dlouhé době počítat s absolutní filmařskou svobodou, již mu po skandálním debutovém Občanu Kaneovi nikdo znovu nedopřál. Bylo to zvláštní. V šedesátých letech už o něm každý mluvil jako o žijící legendě, velikánovi kinematografie, ale když došlo na peníze, vždy v tom byl nějaký háček. Zvlášť v Americe.
Orson si vybral Kafkův Proces. Nakonec se ukázalo, že autorská práva nevypršela (román byl poprvé vydán teprve 35 let před začátkem natáčení), takže část rozpočtu musela jít vydavatelům.
Slíbenou filmařskou svobodu Wellesovi sice tentokrát nikdo nesebral, natáčet se však muselo pod značným časovým presem, takže na růžích ustláno neměl jeho štáb ani tentokrát a cestování po celém starém kontinentě (od Záhřebu po Paříž) bylo extrémně náročné a stěžující.
Pro zajímavost, Proces je jedním z mála filmů (možná jediným), kde Paříž zastupuje Prahu, ne naopak. Welles patřil mezi zakázané americké filmaře a natáčení v našem hlavním městě mu nebylo umožněno.

Kafkův nedokončený román Welles upravoval do podoby scénáře šest měsíců. Přeházel kapitoly, což pobouřilo puristické příznivce knihy. Nutno však podotknout, že řazení nepochází od Kafky, ale Maxe Broda. Kafka klíč k seřazení nezanechal a je dost dobře možné, že původní záměr vystihl až Welles. Ne že by to bylo podstatné.
Čtenáři se totiž shodují, že i při odlišné struktuře a posunutí děje do současnosti Welles vystihl tísnivou atmosféru předlohy. Ta vypráví o panu K (v podání jako vždy mírně afektovaného, přesto působivého Anthony Perkinse), který byl zatčen a obviněn, aniž by mu byly sděleny důvody. Kafkova nechuť k byrokratickému systému a odosobněné moderní době eskalují v nekončící noční můru, kde příčiny a následky ztrácení pospolitost a dezorientovaný jedinec nemá naději prohlédnout skrze všudypřítomný chaos.
Není tedy divu, že celý Proces je velmi nepříjemný film, jehož sledování vás naplno zaměstná a nedovolí vám ani na vteřinu spočinout, aniž by však nabídl odpovědi na otázky, tedy odměnu za naši snahu.

Jde o brutální a vysilující filmová muka, dokonale přenášející nekonečnou Kafkovu frustraci z nemožnosti vymanit se nadřazeným celkům, které dávno přestaly pracovat v náš prospěch.
Pan K bloudí ze scény do scény, chce najít lidský řád a smysl tam, kde se jich však nejde dopídit. Welles zachází v navození komplexní disharmonie světa snad ještě dál než Kafka a v jeho Procesu je takřka nemožné se plně zorientovat. Nikdy nemáme klid, nikdy nejsme plně obeznámeni se situací a ztrácíme se ve scénách i jednotlivých větách. Na film jsem se díval v klidu domova a ničilo mě neustálé nutkání vracet se o kus zpět, protože jsem měl pocit, že mi unikla nějaká informace. Když jsem to několikrát udělal, ukázalo se, že informací mi uniklo mnoho, ne ale taková, která by nějak usnadňovala orientaci v dění a ve směřování filmu. Těžiště zkrátka neexistuje a naladit se na notu vyprávění nelze. Až následné přečtení románu mi v ději udělalo alespoň trochu jasno, i když to nutně nemusí být klad a právě stupňovaný chaos zaručuje intenzivní zážitek.
To vše samozřejmě dělá Proces těžce nestravitelným dílem a jedním z doposud nejnáročnějších kusů v naší sekci. Vysvětluje to, proč byl a z části stále je natolik odmítán. Naštěstí se už od premiéry objevují tací, kteří upozorňují na skutečnost, že snímek je přesně takový, jaký být musí, aby o svých tématech pouze nemluvil, ale žil jimi.

Asi nepřekvapí brilantní obrazová vysoustruhovanost. Spíš než kamerové jízdy a délka záběrů tentokrát oslňuje samotná kompozice a práce s mizanscénou. Snad není scéna Procesu, která by nebyla vizuálně alespoň nějak zajímavá. Dokonalý řád obrazu ale zároveň vyvolává svého druhu pocit absolutní kontroly, tedy další tísnivě zneklidňující emoce.
Wellesův Proces si zaslouží označení "tvrdý oříšek". Dnes o něm píšu po pouhém jediném zhlédnutí, ještě k tomu víc než rok starém. To hraničí s troufalostí a už v tuto chvíli je mi jasné, že jakmile text dopíšu a publikuju, okamžitě si snímek pustím, protože se mi vybavuje ten pocit fascinace, jaký jsem cítil, když Orson předčítal závěrečné titulky.
Takovou fascinaci vzbuzují málokterá filmová díla. Ačkoliv o nich nemůžeme vyloženě říct, že se nám "líbí", protože tím bychom vlastně popřeli, čím jsou, musíme k nim cítit značný respekt a pokoru. Proces coby geniální film podle geniálního románu patří mezi takové opusy, ačkoliv se po jeho zhlédnutí cítíte hůř než po celodenním běhání po úřadech.