Kdo si libuje v sebemrskačství a nevadí mu dvě hodiny trpět pohledem na pěkné obrázky bez hlubšího smyslu, tak tomu můžu jenom doporučit. Rozum zůstává stát nad tím, co si někdo představuje pod pojmem film, respektive mně rozum zamrzl. Víc akce zažiji v koupelně u mytí rukou, víc dramatických situací při škrábání levé či pravé zadní půlky svého pozadí a daleko romantičtěji se cítím, když můžu přihlouple koukat do trouby, jak se peče štrůdl. Už nikdy a nikdo mě nedonutí tohle vidět znovu. Co to bylo? Akci, drama a romantiku zřejmě nikdo z filmařů neviděl ani z rychlíku a jediné co bych považovala za zdařilé, tak kostýmy. Kdokoli chytne odvahu tohle vidět, uvidí mistrovskou práci s kordy a dýkami. Víc okatého „zasouvání kordu do podpaží“ aby pohledal. Ne, ne a ne. Škoda těch kilometrů filmové pásky, která padla na tento film a upřímně se divím, že kameramanovi nepraskla čočka hned při úvodních titulků. Ve snaze vidět zase po delší době Gasparda Ulliela v akci, jsem si způsobila nemalý děsuplný úlek, ze kterého se budu vzpamatovávat pekelně dlouho. Zatracené škoda je fakt, že nejde hodnotit v záporných hodnotách, La Princesse de Montpensier by měla krásných a zasloužených 100% v záporných číslech. Jedno velké oduševnělé fuj!

Navzdory vší snaze tvůrců jde o mimořádně nudný (a opravdu dlouhý) snímek, který bych mohl vzdáleně připodobnit k filmovým Angelikám. Ovšem Melanie Thierry postrádá charisma Michelle Mercierové (což platí i o jejich filmových protějšcích, kteří by své kolegy z tých let trumfli maximálně v množství líčidel, co na sebe napatlali). A stejně jako postrádají náboj milostné scény, chybí něco i těm několika málo akčním, které se ve filmu vyskytují. Ano, přiznávám, že dohodnutá manželství nejsou pro nikoho z angažovaných asi nic jednoduchého. Ale tato myšlenka by se dala (a mnohokrát již byla) vyjádřit lépe a to i během méně než dvou hodin.