GOLDIE FILM

Prestižní časopis Sight & Sound před několika dny znovu vyhlásil desítku nejlepších filmů všech dob (děje se tak jednou za deset let). Pokud jste četli minulou goldie, jistě víte, že po dlouhých pěti dekádách nezvítězil Občan Kane, nýbrž Hitchcockovo Vertigo. Jelikož i jiné filmy z žebříčku stojí za to a zdaleka ne všem jsme prozatím věnovali dostatek prostoru, je na čase připomenout si další z umístěných snímků. Pro dnešek jsem zvolila japonskou klasiku, Ozuovo rodinné minimalistické drama Příběh z Tokia. Ozu není většinovému divákovi známý tolik jako například Kurosawa, přitom patří mezi kinematografickou špičku a prakticky žádný žebříček sestávající z těch nejlepších snímku se neobejde bez jeho příspěvku, a to právě Příběhu z Tokia, který je zároveň zřejmě jeho nejpopulárnějším filmem na Západě.

Japonské filmy nebyly dlouhou dobu v Evropě či ve Spojených státech tolik známé, mnoho předválečných snímků bylo navíc zničeno. Situace se pomalu mění až po druhé světové válce, mezinárodní vliv japonské kinematografie pak graduje v 60. a 70. letech. Mezi režiséry, kteří se postupně dostávali do diváckého povědomí, patřili Akira Kurosawa, Kendži Mizoguči a následně i Jasudžiro Ozu. Lze je souhrnně nazvat japonským triumvirátem. Ozu svou kariéru započal již ve 20. letech minulého století, točil prakticky do konce života – zemřel na počátku 60. let. Jeho snímky měly specifický styl, mnohdy byly těžce srozumitelné i v Japonsku, natož pak na Západě. Například Kurosawa je zřejmě přístupnější, i to je asi jeden z důvodů, proč si většina diváků při pomyšlení na japonský film vybaví jeho a ne Ozua.

Příběh z Tokia je inspirován McCareyho snímkem Make Way for Tomorrow, jenž byl natočen v roce 1937. Sám Ozu jej sice nikdy neviděl, avšak jeho dvorní scenárista Kogo Noda ano. Typickým Ozuovým tématem byly rodinné vztahy, vztahy mezi generacemi. Těm se s citlivostí a respektem sobě vlastním věnuje i zde. Postarší manželé cítí, že jim nezbývá mnoho času, ale přesto se ještě vydají do Tokia, kde žijí skoro všechny jejich děti. Ty už ale mají vlastní rodiny a rodiče prakticky odsunuli na vedlejší kolej. Zprvu optimistická nálada rázem mizí. Oba manželé zjišťují, že Tokio je jim vzdálené stejně jako jejich potomci, kteří jim nedokáží věnovat dostatečnou pozornost, protože jsou zaneprázdnění prací, a, přiznejme si to, své rodiče vnímají spíše jako přítěž. Ujímá se jich snacha, jejíž manžel a zároveň syn starších manželů zemřel. Pár ale brzy pochopí, že je nejvyšší čas vydat se zpět domů na vesnici. Matka však během cesty onemocní a náhle zemře. Pohřeb je další událostí, která prověří rodinné vztahy. Děti jsou zarmoucené, ale jejich život je jejich život, zanedlouho se ocitají ve starých kolejích a dávají přednost práci v Tokiu před péčí o ovdovělého otce.

Příběh z Tokia je minimalistický. Jednoduchý děj přesto není banální. Jsme svědky prostých, každodenních událostí. Na jednu stranu vnímáme Příběh z Tokia jako snímek ukazující japonské reálie a tamější poválečný život, jako obraz typických Japonců. Na druhou stranu je ale potřeba říci, že Ozu stvořil dílo v podstatě univerzální, které obsahuje příběh lehce přenositelný i do jiných kultur. Sociální sonda nám neukazuje pouze Japonce a jejich problémy, ale lidská dramata obecně. Konflikt dvou generací, které se sice respektují, ale každá z nich se už vydala vlastní cestou, není ojedinělý ani u nás. Ozu však nesklouzl k sentimentu a rozhodně z nás neždímá emoce. Naopak. Jeho film je nesentimentální, naturalistický. Tohle je prostě život, který se s nikým nemazlí.

Právě Ozuův přístup k narativu, výstavbě děje, byl onou překážkou k vychutnání si jeho filmů. Ani Příběh z Tokia není konvenční, rozhodně se nedočkáme typického vyprávění dle západoevropských či hollywoodských tradic, s tím je třeba předem počítat. V popředí totiž nestojí příběh, ale čas a prostor. Z míst, kdy by západní filmař nechal pořádně rozehrát dramatické struny, nás Ozu odvádí pryč. O důležitých věcech z hlediska vývoje příběhu se často dovídáme jen tak mimochodem. Děj je prošpikován zdánlivě nesouvisejícími záběry na město či okolní krajinu, záběrům dominuje obrazová a hudební složka. Čas plyne nenápadně, Ozu využívá dlouhých a statických záběrů, typické je pro něj i výškové umístění kamery. Tu instaluje zásadně do výšky, která odpovídá pohledu, jaký by měl pozorovatel sedící na zemi. A aby toho nebylo málo, pohrává si i s hloubkou ostrosti, kterou mimo jiné prosluly například snímky Občan Kane Orsona Wellese nebo Lištičky Williama Wylera.