GOLDIE FILM

Nebudu se vás snažit překvapit tvrzením, že Miloš Forman dnes slaví 80 let. Pokud to nevíte, jste poslední týden v kómatu.
Je snad proto mediální pozornost věnovaná tomuto čáslavskému rodákovi přehnaná? Ne! Česká kinematografie možná měla (naposledy před čtyřiceti lety) své silnější chvilky a Forman není jediný náš kvalitní režisér, titul "největší český filmař" si ale uzurpuje sebejistě a není nikdo, kdo by mu mohl jen konkurovat. Prostě z principu - smiřte se s tím.

V goldies se s ním nesetkáváme poprvé, ale shodou okolností si jeho největší kariérní úspěch připomeneme až dnes. Ačkoliv já od něj již upřednostnil Muže na Měsíci a kolegyně Aleee Amadea, právě věhlasný Přelet nad kukaččím hnízdem, jímž se v Hollywoodu po docela neúspěšném Taking-off naplno etabloval jako podivný úkaz z východu, který může oživit sebestřednou americkou tvorbu sedmdesátých let, bude jeho vždy nejvíc oslavovaným dílem.
Co lze o kultovním snímku, který zdobí žebříčky nejlepších počinů kinematografie každého pořádného média, napsat, aby to mělo ještě nějaký smysl? Jen těžko se vyhneme nošení dříví do lesa, ale zvlášť dnes, kdy se sluší náš národní poklad připomenout, to jistě prominete. Chvály není nikdy dost.
Součástí kultu Miloše Formana a jeho tvorby je možná i přeceňování, ale to se týká každého většího filmaře, a z našeho pohledu - když už někoho přeceňovat, tak někoho, kdo si to zaslouží.

Samotný Přelet, podle IMDb desátý nejlepší film historie, pak musí tváří v tvář svojí pověsti vynakládat mnohem víc energie, aby nás o svých kvalitách přesvědčil. Daří se mu to překvapivě úspěšně. Ještě víc překvapivě proto, že ta energie není vůbec vidět. Není to složitý, úchvatně rozpracovaný film bez chyb, předpoklady splňuje naopak skrze bezprostřednost a upřímnost. Nepůsobí nenapadnutelně, elitářsky ani netrpí pocitem sebedůležitosti. Neztrácí kontakt s divákem, protože k dosažení své pointy nevyužívá složitých prostředků.
Na tehdejší akademiky muselo nezvyklé drama velmi zapůsobit. Stále v sobě přece skrývá jistou lehkost nové vlny, energii, kterou disponoval málokterý americký režisér.
Přelet má své mouchy, ale právě jeho bezprostřednost z něj dělá tak skvělý film. Střídání nálad a emocí, plynulá gradace - ne ale klasicky hollywoodským způsobem, i ta nejpohodovější scéna má v sobě zároveň trochu hořkosti, trochu smutku a trochu beznaděje. Leckdy i ta nejvážnější skrývá kapku cynického nadhledu. Tyto emoce ale vždy působí naprosto samozřejmě a Forman je nikdy nestaví na odiv.

Tím se už tak silný příběh o vzpouře jedince stává ještě přesvědčivějším. A právě přesvědčivost je dalším základním prvkem Přeletu. Říká se například, že aby jí Forman dosáhl, nechal po jistou dobu žít samotné herce v podobném ústavu. Když se natáčela terapeutistická scéna, neprozradil, koho právě zabírá - hrát museli všichni.
Takových "historek z natáčení" koluje spousta, všechny jen potvrzují Formanův perfekcionismus co se vedení herců týče. Na tom přece jeho režie vždy stála - žádné obrazové kejkle, žádný akademický střih ani kamerové jízdy, ale přesné vedení herců, kteří dokonale představí své role. Odvyprávění příběhu skrze jeho postavy.
Obsazení je skutečně velmi zdařilé. Krom Jacka Nicholsona, jehož kvality netřeba komentovat, se tu blýskne i Brad Dourif, Danny DeVito a v menší roli Formanův oblíbenec Vincent Schiavelli. Z druhé strany barikády kraluje Louise Fletcher. Všichni na vrcholu sil, ale zároveň velmi přirození.

Zajímalo by mě, jak by Miloš Forman skončil, kdyby tu byl zůstal. Kdyby se pokoušel přečkat sedmdesátá a osmdesátá léta v našich podmínkách. Neumím si představit, jak by jeho filmy vypadaly. Pokud by vůbec nějak vypadaly, protože režisérova údajná osobní nekonfliktnost by si s normalizací možná neporadila. Nejspíš můžeme být rádi, že emigroval. "Novovlňácký" režisér s hollywoodskými prostředky je ostatně neobvyklá a zajímavá kombinace.
I svými dalšími filmy se Forman soustředil na postavení jedince ve společnosti, vždy z trochu jiného úhlu pohledu. Už v Přeletu nad kukaččím hnízdem (mimochodem nesmyslný doslovný překlad názvu vznikl nepochopením verše dětského rozpočítadla) si ale odbyl největší vyhraněnost. Ve svých filmech nejednou následuje svého hrdinu do konce života, ale málokdy je to konec tak vyhrocený a násilný. Přesto ale Přelet zůstává spíš nositelem myšlenek než obviněním systému, což ho minimálně pro mě šlechtí.