RECENZE FILMU

Kdo někdy nesnil o osudovém setkání? Setkání, ze kterého se vám každá minuta vyryje do duše jako poselství na deskách desatera. Dva mladé lidi takové potkalo a navždy je spojilo. Před devíti lety.

A kde jsou teď? Jesse v Americe, kde napsal knihu, která se stala bestsellerem, knihu o tom, jak se setkal se Celine ve Vídni a už ji nikdy neviděl. A Celine v Paříži, kde klouže ze vztahu do vztahu, aby se s ním znovu setkala v malém zapadlém knihkupectví při autorském čtení. A jako tehdy „Před úsvitem“ si tyhle dvě spřízněné duše skoro celou dobu „jen“ povídají. O minulosti, o jejich setkání ve Vídni a proč se tam o půl roku později už nepotkali.

Jejich dialog začíná rozpačitým pozdravem a pomalým „ohmatáváním“ situace, při kterém oba zjistí, že se v podstatě nezměnili a stále cítí pravděpodobně to samé. Znovu se poznávají, znovu se zamilovávají a znovu litují, že tam tehdy jeden z nich nepřijel. Jenže tentokrát mezi nimi stojí devět let jeho výčitek, že na nádraží nebyla, její lítost a stud, že nemohla přijet a nakonec jeho syn a manželka a její stále nepřítomný přítel.

Ti dva se spolu jen necelou hodinu a půl procházejí po Paříži a mluví nebo mlčí. Ale jsou stále spolu, jako by si za ten krátký čas chtěli vynahradit celých devět let odloučení. Po mnohých neshodách a něžných vyznáních mezi nimi konečně dojde ke smíru. A jak oni, tak divák začne vnímat, jak rychle jim ubíhá čas, než mu poletí letadlo. Jesse stále oddaluje chvíli, kdy se musí rozloučit, aby s ní mohl být jen o půl hodinu, o patnáct minut, o pět a ještě o chvilku déle. Když ji jde doprovodit ke dveřím, už oba vědí, že záleží, jak se rozhodne. Letět nebo neletět. Navždy spolu nebo už navždy sbohem. Jenže tohle rozhodnutí už neprozradím, protože až do první minuty až do poslední chvíle rozhodně není jisté, co s nimi bude. Nechte se překvapit.

Jak se člověk dokáže dívat na jeden dlouhý dialog dvou lidí, aniž by se ukousal nudou? Těžko říct. Snad to bylo tím, že Julie Delpyová a Ethan Hawke mají neuvěřitelný talent vypadat na plátně naprosto harmonicky. Nebo snad tím, že to, o čem mluví, má v sobě tisíce myšlenek a přitom jen jednu a to, že tihle dva jsou prostě jedna duše. Možná tím, že v každém jejich slově, pohybu či pohledu se někdo z nás pozná a dokáže se nechat pohltit jedním z hrdinů. Je to nejspíš tím vším, protože základem filmu, který se týká nás všech, je příběh dvou obyčejných lidí.

A co je na něm tak krásného? Ne vždycky mluví o tom, co by vás zajímalo, ale v jejich slovech je tolik možností o čem přemýšlet, že nám tím jen dávají prostor na chvíli se uvolnit a nechat mysl bloudit v jiném světě. Když se vrátí naše mysl z té krátké cesty, aby pokračovala ve sledování té jejich, vůbec nevadí, že nevnímáme každé jejich slovo. Stačí jen vnímat atmosféru, vybírat si z jejich rozhovoru, co se nám líbí, a užívat si city, které prožívají, stejně jako naše vlastní.

Přesto Před soumrakem není psychologickým nebo filosofickým filmem. Je to především film o lásce, která se narodila jedné noci a zůstane až do konce jejich dní, ať už příběh dopadne jakkoli. Není smutný ani tragický, vlastně se u něj můžete velmi často smát. Dokáže přitom být ale stále něžný, jemný a hlavně překrásný. Netvrdím ale, že se každému musí líbit, když je to v jádru umělecký film. Ne proto, že by byl méně citlivý než ostatní nebo nedej bože hloupější, ale jen proto, že mu prostě nesedne téma nebo forma. Nečekejte od něj nic náročného. Jen jejich příběh nechte plynout přes vaše smysly, aby vás mohl pohladit po duši.