RECENZE FILMU

Rokem 2010 se zřejmě Hollywood oficiálně snaží zrušit jednadvacáté století. Začala se mu zamlouvat osmá dekáda toho minulého... a proto si teď více či méně zdařilých oldies užíváme do sytosti. A užívat budeme, dokud na to bude aspoň někdo chodit. Ovšem pokud je řeč o Predátorovi, jen těžko bychom Robertu Rodriguezovi mohli vyčítat, že se do jeho pokračování pustil. Protože, proč to nepřiznat, značná část z nás po něm touží už hódně dlouho.

Predátoři to možná na první pohled mají strašně snadné, moře fanoušků, vytvořená mytologie, ale přesto jsou v dost nevděčné pozici. Nelítostný lovec z vesmíru se sice objevil už ve čtyřech filmech, ovšem s opravdovým úspěchem se setkal jen ten první, proto je také jen ten první díl brán v potaz. Jenže tento nelehký úkol přesahuje schopnosti dnešní kinematografie. Není možné natočit něco tak ryze testosteronového, naivního a zábavného, aby to alespoň vzdáleně dorovnalo McTiernanovu klasiku. Borci jako Schwarzenegger nebo Weathers nemůžou být nahrazeni, nebo naopak ignorováni. Jít ve stopách jedničky, což se zpočátku zdálo jako logický a správný krok, se zpětně ukazuje jako holý nesmysl. Uvědomoval si to Stephen Hopkins, který v druhém Predátorovi radikálně změnil styl a v mých očích právě to dvojku zachránilo (přestože statistiky nesouhlasí).

Rodriguez a Antal se ale vydali cestou, kdy chtějí sice jedničku následovat, navodit její atmosféru a zároveň jí složit poctu, ale zároveň ji nevykrádat a jít i tak trochu vlastní cestou, což je kombinace zhola NEMOŽNÁ. Asi i proto nakonec Predátoři vyhlížejí jako pijavice přilepená na slavné kultovce, jíž se sice bojí a chová k ní úctu, ale z jejího stínu se nikdy dostat nemůže. Veškeré klady, které dokáží vzbudit, spočívají v donucení vás si při sledování říkat: "No jo, podobná scéna byla i v jedničce, kde to byla fakt paráda!" V podstatě jste po celý film tak nějak spokojeni, ovšem když se zamyslíte, za co z onoho pocitu uspokojení může Antal samotný a za co jen fakt, že sledujete nezpackanou podívanou o Predátorech, tak se vám postupně zjeví krutá pravda.

Mrzí mě to ještě tím víc, že jsou skutečně skvěle natočeni. Technicky dokonalá pocta osmdesátým letům je vyvedena zručně a sebejistě a nemůžu říct, že by nějaká část byla odfláknuta. Samozřejmě až na známý trailerový podvod se zaměřovači na Brodyho těle. Ano - ve filmu jeden, v traileru asi tucet... ale to by byl nejmenší problém. Predátor je tu přesně ten nelítostný lovec, z jehož děsivého řevu hrdinům musí tuhnout krev v žilách. Opět jsme svědky konceptu neznámého nebezpečí, což samozřejmě už nefunguje tak dobře, když je nám ono nebezpečí dobře známé, ale platí, že vyvedeno je to obstojně. Co si zaslouží jednoznačnou a naprostou pochvalu, je hudba bezmála geniální, jež dokonale evokuje predátoří svět, hraje si se známými motivy a v podstatě je mnohem osmdesátkovější a atmosféričtější než cokoli jiného, co tu za celou dobu uvidíme (uslyšíme). Právě ona nám nejvíc připomíná, proč by se nám to vlastně mělo líbit.

Relativní smůlu mají Predátoři na herce. Nic proti Brodymu, ale tohle je týpek, co by se měl spíš schovávat po krakovských půdách, než svádět macho souboje s největším vesmírným borcem všech dob (omlouvám se alienofilům, tohle muselo ven). Ne, že by se nesnažil. Ne, že by překážel. Ovšem nevím, jestli je rovným soupeřem. I další z osazenstva jsou rozhodně na správném místě, ovšem nějak jsem se nemohl zbavit pocitu jejich nastrčenosti a nezajímavosti. Jediný lék by bylo obsazení známých tváří, na což bohužel nebyly finanční prostředky. A Zahradník s Morpheem mi jako bonus zkrátka nestačí. Když si totiž představím Predátory s obsazením Expendables + plánovaným cameem Arnieho, nezbývá než povzdechnout si a snít dál.

Z toho všeho samozřejmě vyplývá, že Predátoři rozhodně nejsou pro každého. Abyste měli alepoň šanci, musíte za prvé předlohu dobře znát a za druhé ji mít rádi. A přestože já splňuji obě podmínky, nedokázal jsem si užít Rodriguezův vysněný projekt naplno. To ale ani nešlo. Nakonec totiž stejně zůstává otázka: "Proč si místo Predátorů raději nepustit starou dobrou jedničku?" Bohužel na ni nemám odpověď ve prospěch novinky. Když si chci do pokoje natáhnout osmdesátky, pořád se to úspěšněji povede s doopravdovými osmdesátkami, ne poctami/připomínkami/kopiemi. To je smutná pravda a zatím i důkaz zbytečnosti čerstvě zaběhnutého trendu.