RECENZE FILMU

Že by mohl být třetí díl romantické série jednou z událostí sezóny? Netvařte se tak nedůvěřivě, když tu mluvíme o pokračování kultovních konverzaček Před úsvitem a Před soumrakem, možné je vše. Richard Linklater, Ethan Hawke a Julie Delpy se na každý pád již potřetí sešli a prakticky "tajně" dali dohromady Před půlnocí, které nejvíc ze všeho vystihuje sousloví "krásný film".

V roce 1994 na sebe mladý Američan a krásná Francouzska náhodou narazili ve vlaku z Budapešti do Vídně. Co zní jako předpoklad pro nějakou anekdotu, dopadlo nejromantičtější nocí jejich života. Po ní se rozešli každý svou cestou se slibem, že za šest měsíců se na tom samém místě opět sejdou.
Nesetkali se za půl roku, ale za deset let. V roce 2004 v Paříži, kde o dekádu starší Celine vyhledala Jesseho, který o jejich letmém setkání a nenaplněném slibu vydal úspěšnou knihu, s níž objížděl hlavní města Evropy a rozdával autogramy. On měl ženu, ona plno plánů, přesto se jim podařilo oživit kouzlo skoro zapomenutého okamžiku a znovu se do sebe zamiluovat.
Tentokrát se ale jejich cesty nerozdělily, takže když se k nim vracíme o dalších deset let později, mají za sebou osm let vztahu, vychovávají dvě dcery a právě zakončují dovolenou v Řecku. Zde se zase jednou pokoušejí oživit romantiku, která jejich vztah kdysi odstartovala, ale přes všechnu snahu je to zase o kus těžší než dřív. Oba si zevšedněli a sny i ambice, jež si vytyčili, museli jeden druhému obětovat. Celine zanechala kariéry, Jesse nezvládá udržovat vztah se synem z prvního manželství.

O ději série Před... nejde psát, protože vypadá primitivně a nezajímavě. Ty filmy se zkrátka musí vidět, jinak jejich sílu nelze pochopit a vlastně se těžko věří, že tak jednoduchý snímek může být tak skvělý.
Linklaterova minimalistická režie, na níž je nejzajímavější asi délka jednotlivých záběrů, zcela podtrhává dialogy a herecké výkony Hawka s Delphyovou. Přičemž všichni tři se rovnoměrně podíleli i na scénáři. Ten si zakládá na inteligentním "pravdivém humoru", lehkém cynismu a až v poslední řadě na nějaké strojené hlubokomyslnosti.
Možná to pro někoho bude značil jistou nerealističnost, ale protagonisté jsou moc chytří a rozumní na to, aby se jejich chováním mohl řídit "normální" člověk. I uprostřed hádky si povětšinou zachovávají úroveň a vyjadřování, což vzhledem k jejich osobnostem nevyznívá nutně nepřirozeně, ale rozhodně to upozorňuje na skutečnost, že sledujeme dvě filmové postavy.
Třetí díl má k všeobecné pravdivosti už ze své podstaty zobrazení mnohaletého vztahu relativně blízko, ani on ale nepropadá touze sdělovat návody na šťastný partnerský život. Naštěstí. U oněch přiznaných elitářů by nějaké pravdářství nejspíš bylo dost otravné, stejně jako to zvlášť v posledních letech bývá otravné u zakomplexovaných snobů Woodyho Allena.
Série obecně tedy nemůže a nechce uniknout jisté vykonstruovanosti. Je to logické. Pokud chcete nabídnout 90 minut s dvojicí a její konverzaci, aby to stále působilo zajímavě, svěže a obsažně, nikdy nedocílíte dojmu nepřetržitě realistického rozhovoru dvou nepřetržitě realistických normálních lidí.

Asi to není nemožné, Bergmanovy z Scény z manželského života k tomu mají přinejmenším nakročeno. To by ale musela být celá série poněkud jinak koncipovaná a jen těžko by tohoto efektu šlo docílit nyní, když byla dvěma předchozími díly laťka stanovena na tvůrcům lépe vyhovující pozici.
Doposud spočíval konstrukt v "náhodném" setkání a "ohraničeném" časovém úseku (i když ve skutečnosti byla náhodná a ohraničená jen jednička, dvojce se tento dojem podařilo zopakovat). Tentokrát je umělost prostředí zcela přiznaná a reálně vysvětlitelná - pár se rochní na dovolené, kde se vždy vše okatě čančá pro romantiku a pohodu. Paradoxně čím víc se čančá, tím méně se romantiku daří navodit a postavy na to nejednou přímo upozorňují.
Filmový konstrukt tedy nahrazují vedlejší postavy, které v první polovině zasahují do dění a které zastupují všechny věkové, společenské i názorové skupiny. Tím se třetí díl nejvíc liší od předchozích, v nichž se Jesse A Celine věnovali pouze sami sobě. Spíš než narušení bych v tom ale hledal reflekci faktu, že vztah hrdinů už se značně posunul a po desetiletém soužití nemají chuť ani možnost odstříhávat se od světa.
Jasně naprofilované vedlejší postavy každopádně dokazují, že Linklater se jisté "hypotetickosti" nechce vzdát, i když by ve třetím díle celkem snadno mohl, protože je v něm nejméně romantiky a náhod. Za prvé mu to poskytuje jistý štít proti výtkám, za druhé se může v jistém ohledu vydat o něco dál než u snah být zcela přesvědčivý.

U romantických konverzaček a konverzaček obecně máme tendenci hodnotit kvalitu podle toho, nakolik je lze označit za "realistické". V recenzi jsem celou dobu popisoval vykonstruovanost série Před..., přičemž však nešlo v žádném ohledu o vytýkání. Konverzačky konstruktem být mohou, ve skutečnosti je v mnoha ohledech lepší, když jím otevřeně jsou. Než na přesvědčivost každé situace, do níž se protagonisté dostanou, se pak mohou tvůrci soustředit na silné dialogy a pointy. Alespoň za mě pak jde o velmi dobře odvedenou práci.
Neplatí to jen pro konverzačky, ale třeba i pro muzikály nebo akční filmy, kde se postavy pod nějakou záminkou přesunou na místo X, zde jsou vystaveni situaci Y, přičemž X ani Y není zásadní, teprve pak se rozjede, co má být tvůrčím záměrem. Tedy taneční číslo, bojová scéna nebo v případě Před půlnocí dialog dvou postav, které jsme se za těch dvacet let naučili mít rádi a jejichž osudy nás zajímají. Před půlnocí je tedy takovým konverzačním muzikálem se setsakra chytlavými melodiemi. Někdy veselými, někdy cynickými, někdy vyloženě tklivými. Především jde však o krásný zážitek, jaké nám naše kina nedopřávají zrovna často.