GOLDIE FILM

Dnes jsou to dva dny od doby, kdy zemřel režisér Tony Scott. Jeho dobrovolná smrt zasáhla nejednoho filmového fanouška i filmovou veřejnost. Ač žil a tvořil ve stínu svého staršího bratra Ridleyho, autora hitů jako Vetřelec, Blade Runner, Thelma a Louise nebo Gladiátor, není jeho filmografie zanedbatelná. Navíc mu nelze upřít technická zdatnost, finanční úspěšnost a vlastně ani oblíbenost u mnohých diváků. Dnešní goldie tak bude poctou filmaři, který, i když nikdy nepatřil do první ligy, stopu v kinematografii přece jenom zanechal. Pravdivá romance z roku 1993 snad bude ideální volbou.

Tony Scott občasně tvořil od konce 60. let, jeho kariéra se však plně nastartovala až v letech osmdesátých. V té době natočil několik celkem úspěšných a dodnes oblíbených filmů (Top Gun, Policajt v Beverly Hills 2 ad.), ty pravé hity a umělecky hodnotnější snímky ale přišly až v 90. letech. Pravdivá romance je jedním z nich. Tony Scott sice příběh zjednodušil a trochu „zhollywoodštil“, ovšem rukopis scenáristy a pozdějšího úspěšného režiséra Quentina Tarantina je stále jasně patrný. Především díky němu na Pravdivou romanci docela sedí přívlastek, který sedí skoro na všechny Tarantinovy filmy (ať už na nich pracoval jakkoliv): cool. Jestli si pod tímto pojmem něco z filmové branže představit, pak dílo neotřelé, zajímavé, originální a svým způsobem a v dobrém slova smyslu trhlé. Vtip, romantika a jistá dávka dojemnosti jsou pak vítaným bonusem.

Děj Pravdivé romance měl být původně více spletitý a jinak seskládaný, zhruba podobně, jako to známe například z Tarantinova filmu Pulp Fiction. Nakonec je ale příběh v podstatě pěkně přímočarý. Rozhodně to není na škodu. Ihned po úvodní scéně se seznámíme s vypravěčem filmu. Je jím žena, jejíž hlas děj otevírá i uzavírá. Za malou chvíli se sama objevuje na plátně. Jsme svědky jejího osudového setkání s Clarencem i počátku netradiční romantické story. No, romantické. To slovo není úplně vhodné, protože většinou evokuje naprosto jiný druh filmů, než jaký nám naservírují Tarantino se Scottem. A také je potřeba říci, že jejich láska není středobodem snímku. Pořád je to více drsná krimi komedie s patřičnou dávkou ironie a nadsázky.

Clarence je prodavač komiksů, který se tři roky neviděl s vlastním otcem a jehož milostný život nestojí za nic. Alabama je roztomilá blondýnka, jež zrovna začala pracovat jako call girl. Osud tomu chtěl a byla to právě ona, která měla v den Clarencových narozenin tohoto bezelstného mladíka rozveselit. Už v úvodní scéně, odehrávající se v kině, je jasné, že ti dva jsou si souzeni. Chemie funguje na plné obrátky. Naši dva hrdinové před sebou mohli mít vcelku nudný život, to by jim ale v cestě nesměl stát právě Tarantino. Clarence se rozhodne vypořádat se s Alabaminým pasákem. Z návštěvy si však neodnese její osobní věci, ale kufr, jehož obsah oba příjemně překvapí. A to je ta pravá rozbuška, jež dává věci do pohybu. V kufru se totiž nachází nemalé množství kvalitního kokainu, který budou chtít jeho praví majitelé zpět za každou cenu. Začíná bláznivá a mnohdy absurdní jízda, která vás stihne bavit i dojímat.

Pravdivá romance jako by střídala dvě polohy. Přes všechnu svou drsnost umí být tenhle film tak dokonale, čistě, průzračně a upřímně romantický, že nestačíte valit oči. Prostě to nečekáte. Užíváte si akční i humornou jízdu, přijde střih a jako byste najednou sledovali jiný film. Navíc to vůbec nepůsobí jako pěst na oko. Cítíte, že tak to má být. Přitom pořád cítíte Tarantinovu ironii. Stejně rozporuplná je i hudba. Slyšet ji samostatně, zjeví se vám scény kypící pohodou. Čiší z ní nezávislost, ležérnost. Jenže Zimmerova hudba funguje i s akčním dějem Pravdivé romance. Ten kontrast je vynikající a trefný. Až se vám vybavují válečné scény z Apokalypsy, které doprovázela vážná hudba a kde to také sedělo jako p.del na hrnec.

Nalezneme zde však i jiné atributy, které se později staly pro Tarantina typickými. Jistá nadsázka a absurdnost situací už byla zmíněná. Spousta popkulturních odkazů potěší nejednoho vnímavějšího diváka a filmu dodá další rozměr. Dávka klišé a kýče je dalším poznávacím znamením Tarantina a Pravdivé romance jako takové. Mnoho postav se stalo legendárními. Hlavní hrdinové jsou správně ujetí, tím však výčet roztodivných charakterů zdaleka nekončí. Elvisův duch radí Clarencovi, co má dělat dál, Brad Pitt jako zhulený Floyd leží na pohovce, Gary Oldmana coby pasáka Drexela zdobí dredy a zkažené zuby, Christopher Walken je však snad nejúžasnější ze všech. Jeho mafián se sicilskými kořeny Vincenzo Coccotti má uhrančivé oči a jde si tvrdě za svým, přesto se na chvíli nechá pobavit otcem Clarence, který mu vysvětluje, že Sicilané jsou vlastně poloviční negři. Výčet by mohl pokračovat...

Pravdivá romance zasahuje hned do několika žánrů a neplave ani v jednom z nich. Tarantino napsal třeskutě dobrý scénář a Tony Scott jej dokázal ukočírovat, tudíž vzniklo dílo, které je dodnes vyhledávané a oblíbené. Ten mix romantiky, nadsázky, černého humoru, akce a napětí zkrátka zdařile funguje. Pravdivou romanci lze vnímat také jako předvoj dalších Tarantinových filmů. A pro mnohé je právě tento předvoj o to sympatičtější, protože v něm Tarantino ještě nesklouzl k takové sebestřednosti.